Stála jsem u stánku se zeleninou na náměstí našeho okresního městečka a očima vybírala to nejkrásnější z nabízených rajčat. Postavu zákazníka přede mnou jsem vnímala jen okrajově, ta zelenina byla momentálně zajímavější.
"Budeš chtít ještě něco?", zaslechla jsem, jak se trhovkyně ptá toho přede mnou. To tykání mě nevím proč zarazilo. Výška osoby vedle mne stojící vylučovala, že by kupující byl malým dítětem...tak snad známý, usoudila jsem v duchu. V tom momentě postava požádala ještě o tašku...a prodavačce vykala. Podívala jsem se na toho člověka pozorněji, a hned mi to došlo. Pleť zákazníka přede mnou byla černá jak bota. Mluvil sice česky, naprosto bez přízvuku...ale... Bylo mi trochu trapně. Stejně jako před pár měsíci v obchodě vietnamského obchodníka, už staršího člověka s důstojným vzezřením, kterému také jeden z jeho zákazníků, vzdor Vietnamcově dobré češtině a neochvějné slušnosti, tykal. Sama tykám pouze známým, neznámým lidem vykám, i kdyby byli kafe bronz do zelena a na hlavě měli růžové anténky. Dokud se ke mně lidé - a je úplně jedno, jaké rasy, barvy pleti, vyznání či politického názoru - chovají slušně, chovám se slušně i já k nim. Chovám k nim stejnou úctu jako oni ke mně a neřeším, jestli je místem jejich narození rovníková Afrika, Asie nebo pražské Podolí. Jenže - odtud až potud. Tak jako nevidím důvod k jistému despektu k cizincům, vyjadřovaným tou tykací formou, nevidím také důvod k jejich preferenci, jen proto, že je cizinec, má jinou barvu pleti nebo je třeba jiného náboženského vyznání. Nevidím důvod a vcelku nechápu postoje nejrůznějších organizací, které místo aby se snažily některé menšiny, žijící v těch či oněch evropských zemích, postupně začleňovat do majoritní, dejme tomu starousedlé společnosti, přijímat její zákony a respektovat její kulturu a tím pěstovat i vzájemnou úctu a uznání, činí přímo naopak. Vyzvihují a adorují odlišnosti těchto menšin, omlouvají jejich neochotu přizpůsobit se životu v hostitelské zemi, žádají dokonce hostitelskou zemi o přizpůsobení se menšině a obviňují ji, když se její občané, ti starousedlí, brání. Každá kritika chování menšiny je vydávána za rasismus, xenofobii, nacionalismus...byť by byla sebevíc, z pohledu většinové společnosti, oprávněná. Pak dochází k tomu, že některé menšiny tvoří ve svých hostitelských zemích stát ve státě, uzavřenou komunitu s vlastními zákony, ovšem s dlaní nataženou ke svým hostitelům. Financuj mi můj život a respektuj ho, ale nechtěj po mně, abych respektoval já tvůj. Pokud se někdo ozve nebo se snaží utáhnout ten peněžní tok finanční pomoci, spustí multikulturní organizace řev, tu obehranou písničku o rasismu atd.... A tak se společnost na začátku jedenadvacátého století, ohánějíc se demokracií, dostává do stavu schizofrenie. Na jednu stranu stále víc a víc doplácí na menšiny a ustupuje jim, na stranu druhou je víc a víc nenávidí a bojí se jich. Bojí se oficiálně udělat cokoliv, co by problémové menšinové obyvatelstvo jakkoli "omezilo". Bojí se trvat na dodržování obecně, většinově platných pravidel, protože se okamžitě najde někdo, kdo spustí křik o diskriminaci. Začarovaný kruh. Dokud se nenaučíme nazývat věci pravými jmény, dokud nebudeme zajišťovat nejen stejná práva, ale i stejné povinnosti pro všechny obyvatele té které země, bez ohledu na původ, vyznání....atd...dokud budeme každého, kdo takovou možnost jenom nadhodí, ostrakizovat a odsuzovat, do té doby se nic nezmění. Většinová společnost si bude čím dál tím víc připadat ve vlastních zemích jako nechtěný host a menšinová, nepřizpůsobivá a nepřizpůsobená menšina přistěhovalců bude žádat stále víc a víc práv. Místo vzájemného respektu bude bujet vzájemná nechuť, ba možná nenávist a pohrdání - vyjadřovaná třeba právě tím hloupým tykáním.
