Když jdete v našem bývalém okresním městečku od náměstí k nádraží, musíte přejít lávku přes místní říčku. Na náplavku říčky někdo nakreslil bílou barvou celkem zdařilou velrybu a nad ní připsal Zabíjíte velryby. S několika vykřičníky.
Vždycky přemýšlím, na koho směřuje autorovo obvinění. Na každého, kdo jde na nádraží? Nebo míní obyvatele městečka? Či snad viní z násilných činů na velrybách všechny obyvatele kraje? Tedy, troufám si na devadesát devět celých devět desetitisícin procent tvrdit, že nejen v městečku, ale opravdu v celém kraji se nenajde člověk, který by za svého života vědomě ublížil jakékoliv velrybě. Včetně mne. Možná chtěl autor velrybího portrétu tímto způsobem sdělit světu, že lidstvo zabíjí velryby už pouhou svou existencí. Však to znáte, exhalace, kácení deštných pralesů, něco, čemu se říká uhlíková stopa či tak nějak....a kdoví, jak taková velryba někde v severních mořích trpí, když já tady ve středu Evropy zatopím v kotli ústředního topení....Když už jsem u té uhlíkové stopy - někde jsem četla, že jakýsi rakouský novinář nemohl letět na ten úžasný oteplovací...tedy klimatickou konferenci v Cancúnu, protože by příliš navýšil svou uhlíkovou stopu. Žije eko a bio a do práce jezdí na kole, proč ne, když to prý má pět kilometrů. Ve Vídni, což je, pokud se nepletu, placka. Ale zase nezabíjí velryby...teda doufám... Hmmm...zabíjíte velryby. Nějak se s tím pořád nemůžu srovnat. My tady prostě velryby zabíjet nemůžeme, ani kdybychom chtěli! Nemáme tu proto ty správné podmínky. Za prvé nám chybí moře. Za druhé ty velryby. Velrybu nemá snad ani zoologická zahrada v Praze...a kdyby jí měla, tak jí rozhodně nenechá jen tak zbůhdarma zabít. Co tu máme a můžeme zabít, jsou kapři. Zvlášť teď, v tom čase vánočním. Ekoochranáři se bouří, ekoochranáři protestují. Zabít kapra je zločin. A ještě k tomu veřejně. Ve středověku veřejně popravovali lidi...my popravujeme kapry a říkáme si civilizovaná společnost. A jíme je. Popravené lidi ve středověku nejedli...většinou... Jsme od přírody či pánaboha všežravci. A tak pěstujeme a chováme a popravujeme a jíme nejen kapry, ale i krávy, kuřata, prasata...prostě všechno, co se dá zabít a sníst. Hmyz ne, hmyz jenom zašlapáváme. Dovedete si představit, kolik ubohého hmyzu úpí a hyne pod každým naším krokem? No teď ne, teď hmyz úpí a hyne mrazem, ale v létě....S tím by ekoochranáři měli také něco dělat. Třeba hmyzí nadchody a podchody přes každou cestu, cestičku a stezku, co bezohledný člověk lesem, loukou či polem vyšlapal, hlučnými páchnoucími traktory, kombajny a náklaďáky vyjezdil...možná by na to i grant od Evropské únie kápl, možná i nějaká ta ekocena...štědře honorovaná, samozřejmě. Hmmm...zabíjíte velryby. A nejen velryby. Jíte maso a k uspokojení své mlsné huby berete život nebohým tvorům. Jo, to takoví ekoochranáři, ti se masem neposkvrní. Ti žijí z vody, vzduchu a rostlinné stravy. Jako moje kolegyně. Já si dám k obědu řízek, ona vytáhne jakousi vaničku s blíže nespecifikovanými naklíčenými luštěninami. Pro můj řízek umřelo prase. Je mi ho sice líto, ale je už mrtvé a já mám hlad. Přece nebudu, tak jako ta moje kolegyně, ubližovat ubohým rostlinkám, mláďátkům naklíčeným. Světle zelené klíčky se zoufale derou ke světlu, touží po troše teplé zeminy a chtějí růst, růst a vzkvétat...a ta moje kolegyně si jich nabere hrst a strčí je do huby. A rozkouše. Jen tak, bez umrtvení, bez milosrdné smrti, prostě zaživa. Žvýká ty živé zárodky hrachu či pohanky či čeho... a vyčítá mi to mrtvé prase... Ještě že neviděla ten velrybí obrázek v našem okresním městečku. To by mi určitě vyčítala i velryby. Nejspíš právem. Kdybych si měla vybrat, jestli přežiju já nebo velryba, vybrala bych si sebe. Jsem prostě sobec. To takový ekoochranář...ale dost by mě zajímalo, co se s ekoochranáři stane, až vejde v obecnou povědomost, že i rostliny mají jakési vědomí a cit.
