Tak jsem dneska podepsala výpověď. Tedy, pardon, dohodu o ukončení pracovního poměru.
Před dvěma lety mě ranila mrtvice. Mozková - kupodivu-). Tenkrát mi závodní lékařka nabízela, ať podám žádost o invalidní důchod. Odmítla jsem. Milovala jsem svou práci, dokonce jsem možná cítila i zodpovědnost k podniku, ve kterém jsem pracovala už víc než dvacet let, možná mě tam drželo i pár lidí, kteří se mnou spolupracovali...a odchod do invalidního důchodu jsem považovala za zradu. Na lidech, na podniku.... Jenže "čas oponou trhnul" - a všechno bylo jinak. Jednoduše řečeno - vlády v podniku se plíživě chopili "zmrdi". Ten, kdo zná d-fensovu "zmrdologii", ví, o čem píšu, ten, kdo ji nezná, ať si vzdělání doplní. Najednou se podnikové chodby jen hemžili mladými, perspektivními a všeobecně úžasnými lidmi, odpovídajícími místo prostého "ano" neurčitým "určitě", vševědoucími a všeznalými, pro které byla odborná práce "brnkačkou" - to přece zvládne každý - a "menedžment" se utěšeně rozrůstal geometrickou řadou. "Lidu dělnému" - tedy těm, kdo bezprostředně tvořili koncový produkt podniku, byly citelně sníženy platy a přidána práce - je přece třeba někde ty peníze na ty manažery vzít, ne... Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi zacházení s řadovými pracovníky a nelíbil se mi ani finální produkt, který z celého procesu "lezl" a byl předkládán zákazníkovi. Jenže...holka, je ti bohatě přes padesát, máš půjčku, platíš hafo složenek...drž hubu a krok, říkala jsem si. Říkala jsem si to do té doby, než přišly zdravotní problémy. Nejdřív potíže se žaludkem, posléze potíže s dýcháním, klasifikované jako CHOPN - chronická obstrukční plicní nemoc. Jo, je to moje vina...je to totiž hlavně z kouření...dobře mi tak...jenže, jak jsem se dozvěděla, nemoc má tři stádia, já jsem v tom prvním a posléze skončím tak, že mi, v lepším případě "pukne srdce", v horším se udusím. Fajn. Docela dobré vyhlídky. A tak mě najednou začal zajímat můj život. Je v mém zájmu nadále pracovat na plný úvazek, být k dispozici svému zaměstnavateli za snížený plat a zvýšení počtu odpracovaných hodin, nechávat si předhazovat, že jsem už stará, nepružná a v podstatě zbytečná, protože ti mladí dokážou okamžitě to, co já po dvaceti letech, mít před očima ty "mlaďochy", tiše profesně trpět při pohledu na jejich sebevědomí ve srovnání s výsledky jejich práce, zahodit všechen svůj soukromý život, honit se ještě dalších sedm let, které mi zbývají do řádného důchodu, z výplaty poplatit složenky a půjčku a pak "sušit hubu", zapřít všechno, co jsem se v práci naučila, co znám, co je pro mě jak "pracovní evangelium" a přizpůsobit se "zmrdům" a nebo se ve svém věku a zdravotním stavu na všechno vykašlat a - po mně potopa? I zažádala jsem si po dlouhodobé nemoci o částečný invalidní důchod. Měla jsem, naivně, v úmyslu jít do částečného invalidního důchodu, vlastně dnes pojímaného jako "stupeň jedna" a přitom požádat dosavadního zaměstnavatele o...nevím, shovívavost, benevolenci, možná jakési ocenění mé dlouholeté práce...o poloviční pracovní úvazek. Podle mého naivního mínění by to mělo vyhovovat oběma stranám. Mně - měla bych svou vysněnou svobodu, alespoň částečně, i zaměstnavateli - získal by vděčnou, naprosto loajální, zkušenou pracovní sílu, schopnou - z vděčnosti, dělat i nad rámec svých povinností. Ovšem, jak se říká - sen je sen a když se vzbudíš, je bílý den. Netušila jsem, že zaměstnavatel jen čeká na to, až se takzvaně "odkopu" a navrhnu pro sebe ten poloviční úvazek. Měl totiž už drahnou dobu na místo v mém oddělení dalšího člověka, samozřejmě mladého, úžasného a vůbec všeobecně dokonalého...a šlo jen o to, jak pro něj to místo uvolnit. A já jsem jim dala nádhernou šanci. Zřejmě už od data mého onemocnění věděli, že mě zpátky už prostě vrátit nenechají. A tak mi předložili výpověď, v době nemoci - výpověď dohodou, kterou jsem za smíšených pocitů podepsala. Jeden z pocitů byl uraženost. Jo...sakra, já tu makám pětadvacet let a dočkám se toho, že se moji nynější nadřízení jen tumlují, už abych byla pryč...ani to - děkujeme - jsem od nich neslyšela. Další pocit byl radost. Jo - jdu do nejistoty, možná do chudoby, úpadku a já nevím čeho všeho...ale jsem svobodná. Záleží jen a jen na mně, jak se s tím vypořádám, co budu dělat, jestli si najdu práci a jakou...prostě je to výzva. Vlastně budu zase žít, ne jenom přežívat. A na tu dobu mé nezaměstnanosti se, možná díky neznalosti a naivity, možná díky sebevědomí, těším. Fakt. Je mi jedno, co budu dělat. Vrátnou, uklízečku, prodavačku v Kauflandu...ale budu svobodná. Když mě to přestane bavit, budu si hledat něco jiného...život se má žít, ne přežívat. A že bych nic nenašla? Kdepak...takzvané podřadné práce je dost... Milovala jsem svoji bývalou práci. Milovala jsem jí, protože byla specifická. Protože mi bylo dáváno, dříve, na vědomí, že ji umím a že jsem potřeba. Ale v okamžiku, kdy první "zmrd" ve vedení pravil, že "tohle může dělat každej..., jsem svou práci milovat přestala. Všechno může "dělat každej". I toho šéfa. Ale jde o to, jak. Jde o to, co své práci věnuje, co do ní dává a co od ní očekává. Jde o zkušenost i pokoru. Jde o to, že my - ti "staří" - jsme měli tu naši práci "pod kůží". Dokázali jsme pro ni obětovat hodně...protože nám to předali ti, co nás učili. Učili nás, že to není "práce", že je to umění, snad dokonce poslání, předurčení...zažila jsem spoustu nových, kteří přišli a po chvíli zase odešli, protože nepochopili a nevydrželi. A jenom pár těch, kteří přežili desetiletí. A ti budou, ať chtějí nebo nechtějí, za pár let zapomenutou historií. Přežitkem. Ale život jde dál. Apropó - nevíte někdo o místě uklízečky?-)
