Tichá hrdost

Vlastně mě to napadlo, když jsem zahlédla na internetu fotografii Barbory Špotákové, zachycující okamžik, kdy oštěpařka oslavuje svůj výkon zahalená...či tak něco podobně...do české vlajky.

Olympiádu nesleduju. Prostě - divte se nebo ne - nebaví mě to. Ne že bych byla odpůrce sportu - mým koníčkem jsou koně, se vším, co k nim patří, to jest jízda i kydání hnoje nebo krmení, ale to za sport nepovažuji, to prostě tak nějak patří k věci. Ani nevyčítám Olympijským hrám komercializaci - to asi také k věci patří, i když guláš za pět stovek...no, dejme tomu... Ale olympijským hrám uniknout nelze. Valí se na nás z televize, rádia, novin i internetu, a i když nespěchám z práce domů, abych stihla přímý přenos běhu mužů na pět set metrů, nedá se tomu uniknout. Takže i proti své vůli mám docela přehled. A řeknu vám upřimně, ta česká vlajka, ovinutá kolem ramen vítězky v hodu oštěpem, mě dostala. Tak nějak mě napadá, že Barbora Špotáková byla pyšná na to, že získala zlatou medaili pro ten "maličkej a nevýznamnej" státeček uprostřed Evropy, plný korupčníků, lidí bez naděje, podvodů a pokrytectví...a je na to hrdá. Je hrdá na to, že ten "hloupej a bezvýznamnej" státeček zviditelnila, že ukázala v podstatě celému světu, že i v tomhle státečku jsou lidé, kteří na poli sportovním, to jest populárním, snadno viditelným, něco dokážou. Jasně, i naši vědci, Češi jako my, jsou podle všeho dost uznávaní, ale to je, podle mého soudu, tak trochu zahalené, lidem obecným neuchopitelné...ale sportovci, ti jsou vidět. Ne, nepůjdu na Václavák poskakovat a pokřikovat, že kdo neskáče, není Čech. Tolik drzosti nemám, abych si medaile našich úspěšných sportovců přivlastňovala jako "svoji" zásluhu. Ale prostě se ve mně objevila taková nějaká tichá pýcha, že jsem z jednoho a toho samého "hnízda" jako naši medailisté /sakra...je to správně česky?/. Na olympijské hry v Londýně přijeli zástupci...teď nevím přesně...kolem dvou stovek států. A být na špici, být mezi prvními z oněch dvou stovek nejlepších z nejlepších je úžasné. Trošinku, taková malinkatá částečka onoho "světla", dopadne i na nás, na lidi, kteří v životě nedrželi v ruce oštěp nebo pádlo nebo tenisovou raketu. Ostatně - kdysi dávno, v newyorkském metru, se se mnou dala do řeči spolucestující paní...a když jsem na otázku, odkud jsem /hanba mojí angličtině:-)/ odpověděla, že z Čech, paní se rozzářila a pravila - Jágr, Havel, pivo. A já, nemajíc valného mínění o zeměpisném pojetí Američanů, jsem byla najednou pyšná. Ta paní možná nevěděla, kde Česko přesně leží, ale dokázala přiřadit alespoň dvě jména. Plus pivo. Já vím...dneska se všechno točí kolem peněz. I ta olympiáda. Ale - zlobte se na mě nebo ne - když jsem viděla ten snímek, jak Barbora Špotáková běží zahalena naší vlajkou, zapomněla jsem na zdejší korupci, podvody, na naše nevýznamné politiky...a byla jsem tak nějak tiše pyšná. Na nás.