Taková poloviční dobročinnost

     Vánoce. Svátky klidu, pohody, porozumění a lásky k bližnímu....No, klid a pohodu si člověk může vytvořit sám a kdykoliv, porozumění...jak pro koho...ale ta láska k bližnímu...V dnešní době?

     Nesla jsem se dneska po Václaváku, s cílem prodrat se zástupy turistů a jiné havěti až ke dveřím podniku, který mě živí.  Davy se prodírám děsně nerada, a tak jsem, tváříc se děsně zaměstnaně a nepřístupně, koukala spíš pod nohy než po lidech, když tu mě někdo zatahal za rukáv bundy a ženský hlas pronesl otázku:

"Prosím vás, paní, nevíte, kde je tu někde blízko katolický kostel?"

 Cože??? Jak já, bezvěrec a náboženský ignorant, jenom mlhavě tušící, že kromě katolíků existují i jiní křesťané, a žijící v představě, že kostel jako kostel, jak já mám rozeznat kostel katolický třeba od evangelického nebo českobratrského husitského či baptistického? Koukla jsem se nerozhodně na tázající. Starší pomenší paní, poněkud silnější postavy, v odřeném růžovém kabátě, šátek nedokonale kryl prošedivělé vlasy, v ruce igelitka, v puse zuby jak noty na buben.

"No..." pravila jsem nerozhodně..."snad svatá Ludmila na Míráku, ta je snad katolická..."

"Jenže tam otvirají až o půl šesté, a mě ukradli tašku s peněženkou, doklady, občanku, nemůžu se dostat domů a nutně potřebuju třicet devět korun, já nevím, co mám dělat..."

Koukla jsem na hodinky, byly čtyři. Koukla jsem na paní, ta plakala. Hmmm...

     A přitom mi letěly hlavou následující úvahy:

1/ jsou vánoce, kdy jindy by si měli lidi pomáhat, když už jsou na sebe během roku jako psi

2/ můžu já té osobě věřit?

3/ jo, je to trága, když jí někdo štípnul peněženku i s dokladama a ona se nemůže dostat domů...ale proč nejde na policajty?

4/ je stará a asi z venkova...nebo je to rafinovaná Pražanda?

5/ jestli je fakt pravda, co mi povídá, tak bych jí měla ty prachy dát...budu mít čisté svědomí a hezký pocit z dobrého skutku...zvlášť na Vánoce

6/ jestli kecá, a já jí ty prachy dám, tak si nechám pěkně očůrat paty, a budu za vola...a jestli něco nesnáším, tak je to pocit, že si mě někdo plete s hovězím...

7/ do práce na noční moc peněz nenosím, mám tak maximálně stovku, kdoví jestli.... a jelikož mě čeká dvanáctihodinová služba, budu si muset koupit kus toho žvance a hlavně aspon čtyři kafe, jinak tu noční nepřežiju...

     To, co vypadá na pětiminutové rozjímání, mi blesklo hlavou  během tak pěti vteřín, zatímco jsem poslouchala nářek té paní a koukala do vybledle modrých očí, plných slz.

     Nakonec jsem se alibisticky uchýlila ke kompromisu. Zašátrala jsem v kapse, kde, na rozdíl od spořádaných a své cti dbalých dam mého věku vždycky najdu pár drobných, vytáhla něco kolem dvaceti korun a s omluvou, že víc nemůžu, dala té paní. A rychle, bez ohlédnutí odešla...vlastně utekla...

      Jak tak teď o tom přemýšlím, nemám pocit ani dobrý, ani špatný. Nepřipadám si sice jako padouch, ale také si nepřipadám ani jako nějaký kdovíjaký dobrodinec...prostě tak nějak napůl.  Jenže sorry, ale věřte dneska někomu, kdo po vás chce peníze, byť vypadá jako stará paní v šátku se zubama jako noty na buben.

     A schválně...co byste dělali vy?