Volala mi kamarádka. Její životní partner chytil druhou mízu a projevil přání být životním partnerem jiné ženy. Vcelku banální, kdyby....
....kdyby nebyl ve hře družstevní byt, pořízený za doby manželství a tudíž tedy ve společném vlastnictví. A kromě bytu i taková nepodstatná drobnost, jakou jsou dva sice takřka dospělí, leč studující synové, v tomto bytě též přebývající.
Jasně, jednoduché řešení je takřka nabíledni, byt se vymění za dva menší, do jednoho půjde zázračně omládlý pětapadesátník s duší dvacetiletého se svým novým, neokoukaným objevem, no a do druhého svedená a opuštěná, leč nezlomená bývalka s dětmi. Při troše dobré vůle ideální řešení.
Ale život, svět a vesmír opravdu nejsou ideální a jednoduchá řešení nerostou na stromech. Ten druhomízní hoch pojal nápad. Nápad ve své genialitě prostý a neotřelý, byť poněkud jednostranný. On totiž ten družstevní byt, do nynějška obývající se svou zákonitou, i když už nemilovanou žínkou a dvěma plody jejich bývalé lásky, míní přenechat sotva zletilé ratolesti své lásky nynější a nový život se svou novotou vonící partnerkou chce začít nikým a ničím nerušen v bytě jejím. A tak ve své zamilované prostotě předložil té mé kamarádce, své dosud-ještě-manželce, formulář, jehož podpisem by se vzdala společného vlastnictví bytu a všech práv k němu se vztahujících. Bomba, co...
Kamarádka kupodivu nemá na kontě dost drobných na to, aby si obratem ruky pořídila bydlení jiné, jít do podnájmu či hledat ubytovnu s dvěma kluky - jen tak mimochodem, oba studují konzervatoř, jeden hraje na čelo, druhý na klavír - a psem také asi není příliš reálné. No...pod mostem by to teď v létě celkem možná šlo, ale co v zimě, že...
A já si tak vzpomněla na jinou svou kamarádku, jejiž rozvedený otec občas nenápadně navštívil svou bývalou rodinu, projel dceři šatník a protože všichni bydleli v jednom městečku a dcery ze staré i nové otcovovy rodiny chodily do stejné školy, potkávala Zuzka ke svému nemalému překvapení vybrané kousky ze své garderoby na úplně jiné holce. Vrcholem byl kabát, bratru za dva tisíce, který si Zuzka koupila z peněz za brigádu...
A nebo můj bývalý, který pravil při řešení majetkového vypořádání - když budeš dělat potíže, postarám se, aby dcera skončila v děcáku. Dneska nevím, nakolik byla jeho hrozba reálná, ale tenkrát jsem fakt "potíže" nedělala.
Tak nějak nevím, kde se to v těch mužskejch bere. Ne ten druhý dech, to se dá celkem pochopit, ale to náhlé pominutí smyslů, ve kterém zapomenou na všechno, co bylo. Dobrá, že už je stará žena nebaví, dejme tomu, ale děti? Jejich vlastní krev? Jak můžou zapomenout na ně, na jejich život, jejich zabezpečení...A kolikrát ještě kvůli dětem své nové partnerky, tedy dětem, které jsou jim v podstatě cizí....
Kdo ví...Třeba se řídí tím, co zpívá Karel Gott v jedné písničce - Jdi za štěstím. A jdou. Jenže v té písničce už není nic o tom, že při té cestě musí sobecky zašlapat a zničit všechno, co pro ně bylo kdysi důležité a co, snad, měli rádi. To už je vlastní tvořivost tohoto typu "chlapů."
