Zprávy v televizi příliš nesleduji. Většinou při nich myji nádobí od večeře, krmím psy a tak vůbec všeobecně buduji rodinný krb. Ale včera mě zaujala upoutávka na Nově. Muž na košickém sídlišti vyhodil televizor z okna a zranil tak tříletou holčičku. Říkala jsem si, proboha, co to muselo být za cholerického magora, nejspíš se pohádal se ženou, chtěl manželce předvést nadvládu pána rodu a světu ukázat svou mužnost, a bylo mu úplně jedno, že na to někdo může doplatit. I zasedla jsem k televizi, abych se opět utvrdila ve svém nelichotivém názoru na tu silnější polovinu lidstva. Netušila jsem, že skutečnost mi takřka vyrazí dech.
Reportáž ukázala divákům panelový dům, doslova obsypaný vysokou vrstvou odpadků. Z komentáře redaktorky vyplynulo, že se zde, na košickém sídlišti Luník, odpadky nevynášejí do kontejnerů, ale jednoduše vyhazují z oken. Moje domněnka tedy byla mylná, žádná vášnivá hádka mezi manžely s tragickým následkem, ale jednoduchá likvidace nefungujícího televizoru. Jak upřesnil jeden reportérkou dotázaný soused - oni bydlej vysoko a do kontejneru to maj přece moc daleko. Jak prosté, milý Watsone. Pak kamera nabídla záběr buldozeru se lžicí naplněnou odpadky, které nakládal na nákladní auto. Prý jich bylo na dvě a půl tuny.
To repo mi nějak nejde z hlavy. Probůh, co to je za lidi, kteří dokážou v jedenadvacátém století, v době letů do vesmíru, atomových elektráren, počítačů, internetu, v době, kdy cesta kolem světa netrvá osmdesát dní, ale méně než osmdesát hodin, žít na smetišti? A když tohle udělají z okolí svého bydliště, jak to musí vypadat u nich doma...Co naučí své děti, když je nechají hrát si na hromadě odpadků? Ani to zvíře si nekálí do vlastního hnízda...
Říká se jim všeobjímajícím pojmem nepřizpůsobiví. Jejich nepřizpůsobivost je vysvětlována odlišnou mentalitou a kulturními tradicemi. Mám to tedy chápat tak, že je odlišná mentalita nutí čichat zápach svých odpadků? A jejich kulturní tradicí je život na skládce?
Kdysi jsem četla článek tuším v National Geographic. O slumech v takzvaných zemích třetího světa. Fotografie ukazovaly boudy z vlnitého plechu podél prašných cest též plných odpadků. Žili tam nejchudší z nejchudších, bez naděje, bez podpory v nezaměstnanosti, bez přídavků na děti či příspěvku na bydlení. Nikdo pro ně nezakládal sdružení, nadace či programy k začlenění do společnosti. A přesto se ti lidé snažili vymanit z podmínek, ve kterých žili, a když ne oni, tak to alespoň chtěli umožnit svým dětem. Jak? Vzděláním. Třeba díky adopci na dálku. Pár stovek, pro našince pakatel, pomáhá těm dětem vystudovat a tím pádem naprosto změnit své životní podmínky. Chudí v rozvojových zemích to vědí. Vědí to proto, že nechtějí být věčně na dně společnosti, ve které není nic zadarmo, vědí to proto, že si váží sami sebe.
Myslím, že tohle je problém těch zmíněných nepřizpůsobivých. Oni si sami sebe neváží, jak si tedy můžou vážit bytu, který dostanou, dávek, které pobírají, vzdělání, i když třeba jen toho základního, které je jim zdarma poskytováno. Neváží si sami sebe, a tak, místo aby se snažili zlepšit vlastním úsilím svoje životní podmínky, raději házejí odpadky z oken a stěžují si, že to mají daleko ke kontejneru.
