Není to novoroční předsevzetí. Není to ani předsevzetí v tom pravém slova smyslu. Prostě jsem minulý týden při čekání na noční vlak do práce na nádraží zjistila, že nemám cigarety. Všude zavřeno, dokonce i místní hospoda, co teď...To přežiju, řekla jsem si, koupím si cigarety v Praze. Jenže ve vlaku jsem usnula, v Praze vylítla z vlaku na poslední chvíli, jinak bych jela zase zpátky, a na cigarety zapomněla.
Vzpomněla jsem si na ně asi tak o hodinu později, v práci. V tom "mém" podniku pracuje v noci minimálně lidí, a jako na potvoru tam byli samí nekuřáci. Opustit pracoviště a běžet do nějaké hospody nemůžu, takže jsem nekouřila. A jako naschvál se kolegyně, která mě ráno střídala, opozdila, a já měla na výběr, buď koupit cigarety, nebo stihnout vlak. Vlak vyhrál, nemínila jsem čekat hodinu zbůhdarma v Praze na nádraží, byť s cigaretou. A jak jsem tak dojela domů, uvědomila jsem si, že jsem víc než dvanáct hodin nekouřila a nějak mi to ani nechybí.
Pravda, cigarety jsem si posléze koupila. Pro jistotu. Zatím jsem během třech dní z té krabičky vykouřila dvě, to už jsem byla opravdu v krizi. Jenže uznejte, že proti dvacítce denně je to docela sranda. A také jsem si uvědomila, proč vlastně kouřím. Rituály. Pro mě jsou prostě důležité rituály. Čekání na vlak - cigareta, hraní PC hry - cigareta, a ne jedna, posezení u televize - cigareta...a tak dále. Takže teď se snažím nabourávat své zaběhnuté rituály a zabavit se třeba psaním blogu - bez cigarety.
Nevím, jak dlouho a jestli to vydržím. Nic si neslibuju, ale snad to vyjde. Tak mi držte palce-))
