O termosáčku, romské menšině a obecném mínění

     Nepovažuji se za rasistku. Vždycky jsem se chovala k ostatním lidem víc podle toho, jak se chovali oni ke mně než podle toho, jestli byli černí, bílí, případně jinak barevní. Ovšem donedávna jsem sdílela troufám si tvrdit obecné přesvědčení, že naši nepřizpůsobiví občané jsou ve své většině od přírody líní a že kdyby chtěli pracovat, práci si snadno najdou. 

     Jenže nic není černobílé a jak praví klasik - pravda je někde uprostřed.

     Měla jsem za sebou asi tak polovinu noční služby, když se rozrazily dveře a na pracoviště vkráčel cikán, černý cikán s mohutným knírem pod nosem a koštětem v ruce. Zjevení příslušníka nepřizpůsobivé menšiny ve dvě v noci na jinak liduprázdném patře naší důstojné instituce mi v první chvíli způsobilo lehký šok, který se musel nutně projevit na mém vzezření, protože romský příchozí po zdvořilém pozdravu rychle dodal - my sem jdeme jenom uklidit.  To už na pracoviště vešla i druhá část romské uklízecí čety, zachmuřená paní, která zamumlala něco, co mohlo být stejně dobře pozdravem jako nadávkou. Vzpamatovala jsem se natolik, že jsem dokázala odpovědět a při pohledu na zamračenou Romku se mi osrdí zatetelilo blahem, že evidentně nejsem jediná, kdo má problém. 

     Pán se jal zametat, přičemž odtáhl i pár plechových skříněk, aby se dostal koštětem i na místa, pro která byla přítomnost koštěte zkušeností naprosto novou a nevídanou, paní zatím prachovkou otírala kromě nábytku i rýhované dřevěné obložení na zdech. Při tak mohutném pracovním ruchu jsem se začala cítit poněkud nevytíženě a navíc. A tak jsem se v duchu ujistila, že v batůžku, ledabyle pohozeném na jedné z těch plechových skříněk, nemám nic, co bych nemohla s klidným srdcem oželet, zahučela cosi o překážení a vypadla do kuřárny na cigáro. Když jsem se vrátila, úklidová četa nepřizpůsobivé menšiny právě končila. Pracoviště se lesklo čistotou a podlaha byla ještě mokrá. Slyšela jsem je rachotit na patře ještě dobré dvě hodiny, a vzhledem k tomu, že většinová paní, která tu uklízela před nimi, byla tak za hodinu hotová s celým patrem včetně chodeb, museli si dát na tom úklidu opravdu záležet.

     S menšinovým úklidovým duem jsem se pak o nočních setkávala pravidelně.  Pán vždycky pozdravil, paní byla vždycky zachmuřená, ale uklizeno bylo vždycky perfektně. Já zase na oplátku vždy při jejich příchodu vystřelila s nějakou rádoby vtipnou poznámkou o nepřekážení a vrátila se, až když byl na pracovišti zase klid a já se nemusela hanbit za to, že si sedím jen tak u počítače, zatímco někdo druhý za mně uklízí můj nepořádek. No já vím, že to tak není, ale maminka mě takhle vychovala.

     "Víš, co je nového?" zeptala se mě jednou kolegyně Irena při střídání.  A hned mi onu novinku prozradila. "Alice se do krve pohádala s těma cikánama, co tu uklízej. Prej jí vzali z kuchyňky nějakej termosáček. Řvali tu prej včera v noci na sebe mocně."

     Kolegyně Alice, důvěrně přezdívaná Potřebička Elis, je totiž z té sorty lidí, kteří nic nevyhodí, všechno upotřebí, všechno je užitečné. Sbírá kelímky od kafe z automatu, obaly od hamburgerů, krabičky od salátů z Mekáče, co kdyby se to ještě někdy hodilo...zatím ještě nikdo nepochopil, k čemu, ale ona má zřejmě nějaký tajný plán či co. Nejhorším obdobím je, když má Elis rýmu, aby totiž ušetřila za kapesníky, případně za praní těch látkových, používá papírové ručníčky z umývárny....ty se potom válejí porůznu kolem ní a pracoviště připomíná ze všeho nejvíc park před Hlavním nádraží po invazi bezdomovců. Nojo, věřila bych tomu, že jí romští uklízeči ten termosáček vzali...uklízeli opravdu pečlivě a rozhodně by nenechali válet se odpadky jen tak po stolech, jak znám totiž naši drahou Elis, ten sáček musel být už nejmíň šestkrát použitý.  Nazvala jsem Elis naprosto nekolegiálně kusem hovězího dobytka ženského pohlaví a docela mě zatrnulo při představě, že by mě někdo jen tak z mosta doprosta nazval zlodějkou, jenom proto, že mám jinou barvu kůže než on a že o lidech této rasy se obecně předpokládá, že kradou. A pustila jsem to z hlavy.

     Jenže ono to nebylo všechno.

     Asi za dva dni po této události jsem měla zase noční. Romské úklidové duo přišlo takřka přesně na čas, ve dvě hodiny, ale když jsem se jako již tradičně sbírala k odchodu na jeden hřebíček do rakve, zastavil mě kníratý pán s prosbou, jestli bych mohla službě, která přijde po mně, říct, že oni tu byli a že uklízeli. No ne že bych na něj v tom momentě nekoukla jak první pampeliška z jara. Proboha, koho z nás zajímá, jestli je tu uklizeno...v noci máme všichni rádi klid a jemné příšeří a od pěti od rána začne takový frmol, že hledat nepořádek na podlaze nebo stopy prachu na skříních rozhodně nepatří k našim nejpreferovanějším prioritám. Prý abych se nepletla, pravil pán. Prý si na ně někdo stěžoval, den předtím, už v sedm hodin ráno měla prý jejich šéfová telefon, a když se sem přišla podívat, byl prý tu nepředstavitelný nepořádek. Kulila jsem oči, tu noc jsem totiž měla také noční, do pěti do rána a mohla jsem odpřisáhnout, že tady uklízeli a na zemi po úklidu ani smítečko. A pak jsem si uvědomila, kdo mě v těch pět ráno střídal. Drahá Elis...Bez dalšího komentáře jsem svatosvatě slíbila, že jejich vzkaz další službě předám, a že budou-li chtít, jejich šéfové zavolám a dosvědčím jim, že tu opravdu uklízeli. Že prý to zatím nepotřebují, ale kdyby ještě něco, že by se na mě tedy rádi odvolali...a ta zachmuřená paní dodala něco, co mě tak nějak vzalo za srdeční sval...pravila...to je dobře, že jste tady dneska vy.  A prvně za tu dobu, co jsme se tu potkávaly, jsem jí viděla se usmát. 

     Dneska už vím, jak se jmenuje, že je stejně stará jak já a že má dvě děti...a ještě spoustu jiných věcí.  Ale co nevím, jenom možná vzdáleně tuším je to, jak nesmírně těžké je vyhrabat se z pomyslného společenského dna a pomalu se škrábat po pomyslném žebříku výš a dvojnásobným úsilím dokazovat těm, co nikdy žádné společenské dno ani nezahlédli, že jsem stejně dobrá.  A když se zdá, že to nejhorší je už pryč, přijde nějaká taková potřebička Elis a zlým slovem smete ten pomyslný žebřík a vrátí člověka zase zpátky na to společensky nepřijatelné dno. Co na tom, že nespravedlivě, obecné mínění přece ví, že jinam nepatřím. Tohle chce opravdu člověka s velkou vnitřní silou, s velkým odhodláním a velkou odvahou. Sama nevím, jestli bych to dokázala...

     Takže si sama pro sebe trochu to obecné mínění opravím. Pořád věřím tomu, že mezi nepřizpůsobivými občany jsou takoví, kterým vyhovuje žít z podpory, nerespektovat zákony a radostně vegetovat ze dne na den. Ale nebudu už nikdy tvrdit, že ti, kteří by si chtěli hledat práci, by ji našli. A kdyby jí našli, že by v ní dokázali vydržet. Takových Elis je strašně moc. Všude.