Nejlepší džob mýho života

Dívka zaúpěla a její tělo se prohnulo do oblouku. Kožené řemínky, poutající její ruce a nohy k pelestem postele, se napjaly takřka k hranici únosnosti, jak se dívčiny končetiny zazmítaly v nekontrolovatelné křeči.

"Crux sancta sit mihi lux, non draco sit mihi dux..." latinské zaříkávání ďábla splývající mi mechanicky ze rtů, setmělá mistnost, osvětlovaná jen světlem svic, rozmístěných kolem postele, pach kadidla a kropenka se svěcenou vodou mě vracela zpátky do ponuré učebny semináře. Skoro jsem čekal, že se ozve tichý hlas pátera Thomase a začne mi opravovat chybnou výslovnost. Osm let, osm let spaní na tvrdém slamníku, osm let vstávání za úsvitu, klečení na studených kostelních dlaždicích, osm let studia bible a jazyků, jakými mluvily národy dnes už takřka zapomenuté, osm let plnění otcova přání...tak těch osm let bylo za mnou. Můj snad až přehnaně pobožný otec mě od malička vedl k.. jak bych to řekl...duchovnímu životu. Od doby, kdy jsem začal rozum brát, jsem věděl, že chce, aby ze mě byl kněz. Dodnes vidím jeho přísnou tvář a pronikavý pohled, kterým zkoumal, nedopustil-li jsem se já nebo můj starší bratr hříchu. A když usoudil, že jo, měl řemen posvícení. Brácha vzal roha, sotva mu začaly rašit fousy...a já zakrátko svým způsobem utekl také...do semináře. Dívka znovu zasténala, z úst jí unikl pramínek nazelenalých slin a pak ze sebe vyrazila řadu neartikulovaných výkřiků cizím, hrubým hlasem. "Vade retro satana, nunquam suade mihi vana...", zesílil jsem hlas a přidal štědrou dávku svěcené vody. Z druhé strany pokoje ke mně dolehl poděšený vzlyk dívčiny matky. Jo, seminář...Copak učení, učení se mi líbilo a dokonce mě i bavilo. Daleko míň mě ale bavil život, který mě po dostudování čekal. A čím dýl jsem v semináři byl, tím míň se mi kněžské povolání, nebo poslání, jak říkával otec, líbilo. A tak jsem jednoho krásného, vlahého letního večera vytáhnul z tajné skrýše pod matrací těch pár dolárků, co mi občas došly z domova, sbalil svých pár švestek, napsal otci sorry a docela nekněžsky a určitě v hříchu prásknul do bot. Přímou cestou přes zeď seminární zahrady rovnou na autobus. "Sunt mala quae libas, ipse venena bibas...", končil jsem zaříkávání a dívčiny oči se protočily tak, že byla vidět jenom bělma. Pak začala mluvit tím hrubým, hlubokým hlasem v řeči, se kterou se zrovna běžně v luxusním bytě na manhattanské Páté avenue nesetkáte. Ruka s kropenkou se mi zachvěla a na dívčino tělo opět dopadl slušný proud svěcené vody. "Odstup, satane," vykřikl jsem rychle, tentokrát anglicky, jak jsem se snažil potlačit záchvat smíchu. On ten prastarej vtip o "mladej pastýřce a rytířu potulném" zněl ve staré aramejštině obzvlášť pikantně. Vydělával jsem si různě, pomáhal na polích, myl nádobí, dokonce jsem jednou v prádelně žehlil košile...a stále mířil na východ, napříč Amerikou, do té země zaslíbené, kde štěstí přeje připraveným, do té Mekky a Medíny všech ztracených existencí...do New Yorku. V kapse posledních deset dolarů a v hlavě spoustu plánů a nadějí jsem zapadl do jakési mexické hospůdky v Brooklynu, za ty poslední dolárky jsem si u takové malé, pohledné Mexikánky objednal taco a coronu a už už jsem se chtěl zeptat, jestli by nepotřebovala šikovného mládence na výpomoc, když si ke mně přisednul ten zrzavej, pihovatej týpek v kovbojském klobouku. A prý - jestli hledám práci, že by pro mě něco měl. Sítě už má rozhozený, povídal...stačí jenom kývnout. A tak jsem poznal Jerryho Devlina. A ve Velkém jablku za pár dní vypukla přímo epidemie. Posednutí ďáblem. Zajímavé na tom bylo, že já, nikterak známý nedostudovaný kněz, jsem byl jako exorcista nejúspěšnější. A také tím pádem nejdražší.... "Odejdi, satane, a už se nevracej," zavelel jsem a znovu dívku pokropil. Zachvěla se, tělo se uvolnilo a přestalo se zmítat, a škleb na její tváři vystřídal klid a mír přímo andělský. Závan ledového větru se zatočil místností, roztančil plameny svíček a rozvlnil závěsy. Pokojem začpěl pach spáleniny. A hele, inovace, pomyslel jsem si v duchu, zatímco jsem uvolňoval dívčina pouta. Její matka mezitím stiskla vypínač a náhlý příval světla mě takřka oslepil. Dívčin otec přešel pokojem, stoupl si vedle mě a s nesmělou nadějí se zadíval do tváře své teď už klidně spící dcery. "Bude v pořádku," odpověděl jsem tiše na jeho nevyslovenou otázku. "Díky, důstojnosti," zašeptal hlasem lehce zastřeným, pohladil svou dceru po vlasech, a pak, s vděčným pohledem na mě vytáhl z kapsy pero a šekovou knížku. "Doufám, že vás neurazí drobný dárek pro vaši diecézi," ruka, kterou mi podával šek, se ještě lehce třásla. "To opravdu nemuselo být," řekl jsem důstojně. "Ale pokud na tom trváte...." dodal jsem pečlivě modulovaným hlasem, vzal si šek a uložil do náprsní tašky bez toho, že bych se na něj podíval. "Naši farníci si na vás vzpomenou ve svých modlitbách." Za chvíli jsem už seděl na lavičce v Centrálním parku, a zíral na šek a na neuvěřitelnou sumu pěti tisíc dolarů. Dobrej vejvar, no však jsem taky makal skoro celou noc. "Sakra, kolikrát jsem ti říkal, abys tou svěcenou vodou tak neplejtval,"Jerry stál za mnou, koukal jak pravý Belzebub a zuřivě se drbal na...no na těle. "Zas bude trvat věky, než se tej vyrážky zbavim." "Sorry, kámo," ušklíbl jsem se. "Příště šetři humorem, jednou to nevydržim, fakt se rozchechtám a bude po exorcismu." Jerry se zašklebil na oplátku a zvědavě se natáhnul pro šek. "No...ten se teda ukázal," pravil spokojeně a zastrčil mi šek do náprsní kapsičky košile. "Jak otevřou banky, vyzvedneme ho a tradá..." "Jaký tradá?," zeptal jsem se nechápavě. "Já ti to ještě neřek?", usmál se potutelně Jerry. "Měníme rajon...myslim, že bysme si měli dát v N.Y. chvíli voraz. Večer letíme - Louisiana, New Orleans, jazz a aligátoři...udělám z tebe toho nejlepšího houngana, jakýho kdy viděl svět woodoo. A teď tě zvu na panáka. No, nečum...jakýpak ráno, my teď máme hlubokej večer a po těžký práci si zasloužíme malou vodměnu." Tak woodoo...sakra, Jerry, s tebou se člověk nenudí, pomyslel jsem si a srovnal krok podle té jeho trochu kulhavé chůze. Svítalo. Vycházející slunce barvilo oblohu všemi odstíny rudé a žluté a výsledný efekt tak trochu připomínal plameny brány pekelné. No, koukej, hochu, ať víš, co tě čeká, ušklíbl jsem s v duchu. Ale co, já se pekla nebojím. Mám tam totiž kamaráda.