Náš zákazník, náš pán

     Na pár dní mi přijela dcera. Z Irska, kde žije druhým rokem. Jednak se jí zastesklo po rodné hroudě a jednak si tu potřebovala vyřídit pár úředních záležitostí, z nichž nejdůležitější bylo prodloužení pasu, jen tak mimochodem, má ho propadlý už asi tak rok a cestuje na občanku. A tak jsme se odebraly do našeho bývalého...nebo ještě současného, v tom mám nějak zmatek, okresního města, abychom danou záležitost vyřídily. Pravda, mě k tomu dcera ani tak nepotřebovala, nicméně, je to dítko uznalé a nudnou úředničinu mi mínila kompenzovat pozváním na oběd.

     V jedenáct hodin jsme stály v plné polní na "pasovce", dcera spořádaně třímala v ruce pořadové číslo z automatu a před příslušnou přepážkou čekala, až se její čísílko objeví na světelné tabuli. Lidí na úřadě moc nebylo, nepředpokládaly jsme tedy, že bychom tam nedobrovolně trávily mládí. Když se asi půl hodiny nic nedělo a čísílko se neobjevovalo, rozhodla se dcera vzít osud do vlastních rukou. Nakráčela k přepážce a zaklepala. Za okamžik se objevila postarší dáma, a už na první pohled bylo patrné, že tudy zřejmě cesta nepovede. Obořila se na dceru, proč nečeká na vyzvání. Dcera slušně opáčila, že čeká už půl hodiny, za tu dobu se na přepážce nehnula ani myš a že jí tedy přišlo logické, že na sebe upozornila klepáním.

"No a co teda chcete?", rozmrzele se zeptala úřednice, a mě okamžitě napadlo, že tak asi kilo banánů a dvě cibule, naštěstí jsem stála dost daleko od okénka. Dcera vysvětlila, že potřebuje prodloužit pas a že si ráda připlatí, pokud by to bylo možné do týdne.

"No to teda nepůjde," odpověděla úřednice. "A kromě toho teď jdu na oběd."

Dcera jí vysvětlovala, že za týden odjíždí, takže by byla ráda, kdyby to nějak šlo, a pokud ne, jestli jí ten pas budu moci vyzvednout já jako matka na plnou moc.

"No to neexistuje," vyděsila se úřednice. "A teď s vámi stejně nic řešit nebudu, jdu na oběd," ukončila rázně. Dcera jenom nesměle připodotkla, že na vývěsce s úředními hodinami je uvedena doba od osmi do půl druhé a o pauze na oběd se tam nic nepraví. ´

"A to mám kvůli vám umřít hlady?" urazila se úřednice.

"Tak nic," naštvala se dcera, "budu si prostě muset vyřídit to prodloužení na naší ambasádě v Irsku, tak sorry, kdybyste umřela hlady, utrpěl by tento úřad zajisté nenahraditelnou ztrátu."

Moje dítko prostě pro slovo daleko nejde a úřednice se zcela logicky naježila ještě víc, než už byla.

"To jsem zvědavá, jak se do toho Irska bez pasu dostanete," zašklebila se vítězně. Přišlo nám zbytečné vysvětlovat paní, která měla v náplni práce informovat lidi o tom, jaký doklad do té které země potřebují, že my, stejně jako Irové, jsme v EU a je tudíž možné cestovat na občanku. Třeba si to někde někdy přečte.

     Takže z úřadu jsme odešly se ztrátou nejen jedné květinky, ale přímo celého pugétu. Náladu jsme si minily spravit obědem, leč...ale to bych předbíhala.

      Kdysi, když mé dítko studovalo v našem bývalém, nebo současném, pořád nevím, okresním městě na místním gymnáziu, jezdila jsem občas na nákup a při té příležitosti jsme se s dcerkou sešly u Husa...socha na náměstí, a pak šly do jedné krásné a útulné kavárničky na kafe.  Kavárničce tak o dvanácti stolcích velela nesmírně milá a příjemná číšnice, vrchní a kuchařka v jedné osobě, a vařit uměla výborně. Vždycky tam bývalo dost plno, někdy jsme musely na stolek čekat, až se uvolní.  I zamířily jsme, vedeny vidinou dobrého oběda. příjemného posezení a notnou dávkou nostalgie, přímo k téhle kavárničce, ani jsme se nemusely domlouvat. První změnou bylo, že nás nevítala příjemná paní číšnice, ale nerudný chlap v džínách a modré košili. Ani se neobtěžoval odpovědět na pozdrav. Další změnou bylo, že kavárna nebyla narvaná, jak se dalo v době oběda očekávat, ale zela takřka prázdnotou. Kromě dvou starších dam a párku též postarších manželů bylo liduprázdno. Zajásaly jsme, že máme volný náš oblíbený stolek pro dva, pod oknem v rohu místnosti.

     Obsluhující pán před nás mrsknul jídelní lístky, a sotva jsme je otevřely a přelétly očima, už stál opět nad námi.

"Vybráno teda eště nemáte, že ne?", zeptal se tónem, který mě donutil zvednou hlavu.

"Ale máme," nemínila si má ratolest nechat zkazit náladu. "Dala bych si malibu a kolu, mamka si dá asi ......"

Nestačila dopovědět.

"Jo tak vy to eště nevíte! A malibu neni."

"Ale máte ho v nápojáku a támhle na baru vidím láhev."

"Ta je prázdná," zavrčel obsluhující pán.

Ve snaze zachránit situaci jsem doporučila dceři, ať si tedy dá něco jiného. Ale to jsem neměla dělat.

"Jo tak až se dohodnete, dejte vědět," hodil po nás obsluhující pán a odkvačil za nějakými zřejmě neodkladnými záležitostmi k baru.

Hodila jsem si kabelku na rameno, vstala a mínila odejít.  Mé dítko, pravděpodobně puzeno onou nostalgií po časech minulých, mě zadrželo. Prý, ještě to zkusíme, snad není tak zle.  Znovu jsem se posadila, a hle, zřejmě to zapůsobilo, neboť se vzápětí objevil obsluhující pán a pravil, že toho malibu by tak panák byl. Jenže dcera nechtěla pouze jednoho panáka, mínily jsme posedět a pokecat, a tak jsme předpokládaly, že jeden panák nevydrží  dvě hodiny. I řekla si o Jacka Danielse...asi se jí zastesklo po Irsku.  Pán evidentně nekapíroval, o čemže je řeč. Kdyby ano, mohlo by mu dojít, že panák této whisky není u nás levná záležitost, takže jako hosté nebudeme tak k zahození, jenže to by musel mít alespoň pár znalostí z oboru. Tónem velícího důstojníka se obořil na dceru, kdeže takovou věc vidí, a ať vybírá to, co je v nápojáku. To bylo moc i na mé trpělivé dítko, které se v Irsku živí jako barkeeper...neboli barmanka. A když pán dodal:

"Tak objednáte si už konečně?" dcera i já jsme se zvedly jako jeden muž...tedy žena....a obě shodně  pravily:

"Objednáme, ale někde jinde, " a odkráčely hrdě středem, nereagujíce na posměšné poznámky obsluhujícího pána, že tedy spánembohem a že neubude.

     Možná by mluvil jinak, kdyby věděl, že jsme v jiné hospůdce,  neméně útulné, a navíc ještě s příjemným personálem, seděly asi tak tři hodiny a utratily....no...zkrátka docela dost-)))))Věděli tam totiž, co je to Jack Daniels a dokonce ho i měli. A servírovali ho s úsměvem.  A my věnovaly první přípitek všem poctivým a ochotným úřednicím a usměvavým číšníkům, a ten další, jsme to taky potvory škodolibé, byl na to, aby se ta protivná paní na oddělení pasů při obědě polila polévkou a ten obsluhující pán, co nám zkazil naší nostalgickou kavárničku, aby brzo zkrachoval. Třeba to po něm vezme zase někdo příjemný, a my se do té kavárničky zas vrátíme.