Máme rádi zvířata

     Tenhle článek věnuji paní Libušce Čihákové, a jestli se neurazí, tak i všem, co milují své zvířecí členy rodiny, a jejich příběhy se navlas podobají těm mým. Ten, kdo považuje psa, kočku, morče, rybičky a vím já co ještě, za doplněk zařízení bytu nebo šatníku, nebo dokonce za zbytečnost, ať to radši nečte, protože by se zákonitě naštval. A pak by v diskusi zákonitě naštval i mě-))))

      Jako malá holka jsem, tak jako snad všechny děti, strašně moc chtěla pejska. Bydleli jsme na vesnici, psa tam měl skoro každý, jenomže moje matka nesnášela jakékoliv zvíře, pouze mlčky, s nakaboněným obličejem, trpěla babiččiny slepice, jednak kvůlivá vajíčkům a jednak kvůli tomu, že se babička chytala stropu, kdykoliv se naneslo téma likvidace naší drůbeže. A tak jsem se rozhodla, že až budu velká, dospělá a vymknu se matčině kontrole, psa si pořídím. Nejmíň psa.

      Jenže matčině kontrole jsem se nevymkla hned tak, když jsem byla konečně dospělá, přestěhovali jsme se do Prahy, pak rodiče onemocněli, já se o ně musela starat, a vlastně jsem tak paradoxně byla pořád dítětem, co musí poslouchat, a na psa nebyl čas. Povila jsem dceru, do toho onemocněl i otec mého manžela, prostě takové ty obyčejné dospělácké starosti, a tak se můj sen o domácím zvířecím mazlíčku tak nějak rozplynul. Až do té doby, než moje ratolest začala rozum brát.

     Moje dcera, tak jako snad všechny děti, od doby, kdy se začala srozumitelně vyjadřovat, chtěla psa. Nejdřív jsme jí podvedli rybičkama, pořídili jsme osmdesátilitrové akvárium, do kterého jsme od sousedky obdrželi dvoulitrovou sklenici plnou pavích oček. Díky rozmnožovacímu pudu a schopnostem pavích ok připomínalo naše akvárko zakrátko rybí polévku, nicméně, s rybičkama si nepokecáš a dítko se záhy cítilo podvedeno. A nakonec...kdo si myslíte, že to akvárko čistil, rybičky krmil, a vůbec dělal všechny potřebné úkony včetně četby odborné akvarijní literatury...určitě jste uhodli-)))))

     Rybičky se posléze staly pro rodinu dekorací a dítko začalo opět obtěžovat, že "ce žvižátko". Smutné dětské oči jsou pro mě přibližně totéž co smutné oči psí...jenom to dítě se prostě snáz ošidí...a tak jsem pořídila andulky. Dvě, aby jim nebylo smutno. Andulky přenocovaly v kleci, jinak létaly volně po bytě, jedly s náma z talíře, když jsem žehlila, seděly mi svorně na rameni a oďobávaly ucho...a svinily. Děsně. A všude. No kdo si myslíte, že uklízel andulčí hovínka a peří a slupky od zrní, čistil klec a četl příslušnou odbornou literaturu o exotickém ptactvu...určitě jste opět uhodli-))))

     Leč...i andulky se záhy omrzely, neboť pořád to nebylo to pravé. A děťátko opět chtělo zviřátko. Tou dobou jsme už byly pravidelnými návštěvnicemi místního Zverimexu, neboť jak rybičky, tak andulky bylo třeba pravidelně krmit. A tak se stalo, že jednoho krásného zimního předvánočního dne jsme v onom Zverimexu potkali zviřátko, podobné malému syslovi, co stálo na zadních tlapkách, předníma tlapičkama svíralo dráty klece a dychtivě vyhlíželo do světa. Na dotaz, cože to je, jsme se dozvěděly, že je to psoun, zvíře tenkrát u nás neobvyklé. Psoun nepsoun, prostě tohle byla láska na první pohled, a troufám si tvrdit, že vzájemná. Každý den jsme pak s dcerou chodily do Zverimexu a kupovaly zbytečnosti, jenom abychom mohly podrbat skrz mříže toho tvorečka.  Pár dní před Štědrým dnem k nám přišel prodavač a nesměle se zeptal, jestli bychom si psouna nechtěly koupit, budou ty vánoce a psoun by tam byl nejméně týden sám, a je to zviřátko společenské, družné, prostě bylo by mu tam smutno. Prodavač by si ho sice rád vzal domů, leč vlastní tři kočky a obává se, že by to opravdu nedělalo dobrotu. Dcera zajásala, já zaváhala. Na dotaz, kolikpak za psouna, se prodavač chvíli kroutil, a pak přiznal, že tři tisíce. No nazdar. Když ale prodavač viděl můj výraz, hned rychle dodal, že by ho dal za tři tisíce i s klecí, jenom aby tam to zvíře nebylo samo. Zkrátím to...do Zverimexu jsme přišly dvě, odcházeli jsme tři. Plus klec, krmení, pítko, podestýlka a malá přepravka, bratru a sestře za čtyři tácy...peníze na kostýmek k Ježíšku, co mi dal manžel, byly prostě v prachu...tedy ve Zverimexu. A my měly psouna.

     Klec i s psounem jsme umístily k dceři do pokojíku, neboť to bylo "její zviřátko" a ona se o něj mínila starat /doufám, že je vám jasné, jak to s tím staráním dopadlo/. Dceru nenapadlo nic lepšího, než psouna pustit z klece, aby se proběhl, a jít se podívat, co bude k večeři.  Když se po chvíli vrátila do pokojíku, okamžitě vyběhla s křikem ke mě, a že se psoun ztratil. Neztratil. Po chvíli hysterického hledání za a pod nábytkem se psoun vynořil sám, z díry, kterou během chvilky vyhlodal do polštáře na dceřině posteli, a jako korunu královskou měl na hlavičce husí brk. A peří se vzápětí rozlétalo všude kolem a uprostřed té spoušti trůnil šťastný psoun. To byl začátek našeho soužití s psounem, rybičky a andulky nepočítám.  

      No...to jsem se zase rozkecala-))))Kdepak, paní Libuško, jak jsem Vám psala, já když začnu o zvířetech, jsem k nezastavení. A to jsem se nedostala ani k jednomu z našich třech psů, o kocourech nemluvě...tak snad příště... jestli tedy budete chtít.