Asi bylo mojí chybou, že jsem tenkrát před těmi vánoci nedala vědět příbuzenstvu a známým, že se v naší domácnosti vyskytuje kromě rybiček a andulek i psoun. Kdybych tak byla včas učinila, možná by nedostala moje zvířat milovná dcera během vánočních svátků jedno morče od tety Míly, další morče od kamarádky ze třídy a minikrálíka od sousedky. Naše domácnost se stávala lehce přeplněnou a ze všeho nejvíc začínala připomínat malou zoologickou zahradu.
A tak není divu, že když jsem jednoho dne při sešívání záclony, kterou se psoun rozhodl dost podstatně zkrátit, našla za oknem dětského pokoje lístek pro Ježíška s textem - Ježišeku, chtěla bisem pesa - pokusily se o mě mdloby. Jedinou útěchu mi poskytl fakt, že bylo už pěkných pár dnů po vánocích a Ježíšek měl buď dost zdravého rozumu a nebo ten lístek nenašel, nicméně rozhodla jsem se si s dcerkou vážně promluvit. Sotva se tedy můj prvňáček vrátil ze školy, položila jsem před něj vyčítavě dopis Ježíškovi. Smutně se na mě podívala a špitla:
"Ale mami, já bych fakt strašně moc chtěla pejska."
Rozhodla jsem se být pevná jak skála a odolat prosebnému pohledu nevinných dětských oček. Ne že bych měla něco proti psovi, ale ten domácí zvěřinec mi ke štěstí už opravdu stačil.
"Já vím, ale buď rozumná. Anduly už ožverkaly všechny konzole od záclon, psoun je spíš demoliční četa než hlodavec, jenom v posledních dvou dnech udělal z tvé záclony bolerko, sežral fíkus a z tátovy nové košile si udělal pelech,a to nemluvím o tom, že se průběžně pokouší prohlodat se zdí k sousedům, naštěstí se mu to ještě nepovedlo, já už po bytě nechodím, ale šourám se, abych náhodou nešlápla na některé morče a věčně zakopávám o králíka, protože ten tvor naprosto postrádá pud sebezáchovy a kde si sedne, tam sedí, jediný, kdo je celkem v pohodě, jsou rybičky, a to jenom proto, že už je jich v tom akvárku tolik, že se nemůžou ani moc hýbat. Kam se podíváš, je nějaká klec, případně zbytky zrní nebo bobky. O psovi už nechci slyšet ani slovo."
Dítě jenom svěsilo hlavičku a odebralo se do pokojíčku nakrmit morčata, králíka a psouna a ve zbylém čase napsat úkoly. Vylétla ale z pokojíku dřív, než mohla dokončit kteroukoliv z těchto činností.
"Mami, psoun vyhlodal díru do gauče!"
Pravděpodobně někdy v té chvíli se kdesi ďábelsky zachechtal Osud.
Měsíc po vánocích jsme s dcerkou odjely na hory. Jezdily jsme tak každý rok, parta čtyř mamin se svými přibližně stejně starými ratolestmi, bez svých drahých a pochopitelně lepších poloviček, a dost jsme si to užívaly. My i děti...a pravděpodobně i ti naši drazí manžílkové, co zůstali sami doma. Učily jsme děcka lyžovat, sáňkovaly jsme s nimi, stavěly sněhuláky, prostě zimní pohoda. Někdy tak v polovině týdenního pobytu se k nám při sáňkování přidal pes. Černý chundelatý středně velký psík vesele poskakoval mezi dětmi, honil sáňky a vůbec se choval družně. Děti na něj začaly volat Ferdo a pes na to po chvíli docela spokojeně slyšel. Když jsme odcházely do chaty, pes naprosto samozřejmě kráčel s námi.
"Běž domů, sem nesmíš," sdělila jsem psovi před chatou a nekompromisně mu zavřela dveře před čumákem. Ještě jsem se okénkem ve dveří podívala, jestli půjde, a vzápětí jsem vylétla zase ven a vrátila se se psem v náručí. Ta černá chundelatá kulička si totiž hrabala důlek ve sněhu před dveřmi s jasným úmyslem tam přenocovat. Nojo, ale co s ním? Správcová odmítala mít psa v chatě, nicméně jednu noc to prý přežije. A jala se obvolávat Horskou službu i okolní chaty, ale nikde nikdo žádného psa nepostrádal. Stály jsme tenkrát v lyžárně nad tím psím bezdomovcem, zachumlaným v pelíšku z obalů na lyže a přemýšlely, co budeme dělat. Nakonec se správcová uvolila, že tam pes smí zůstat, ale jenom v lyžárně, a pokud se nenajde do konce našeho pobytu majitel, vezmeme si psa sebou. Jestlipak uhodnete, kdo se z těch Krkonoš tenkrát vracel se psem?
Ježíšek si kdesi v nebi zamnul ruce, Osud šel zase dělat zmatky někam jinam a naše domácnost se rozrostla o dalšího člena rodiny, kníračí čubičku Ferdu.
