Konečně mi někdo otevřel oči

    Musím jim poděkovat. Těm skvělým mužům, pánům Rezabkovi a Jungwirthovi. Konečně se mi otevřely oči a já prohlédla. Už vím, kdo jsem. Jsem skvrna. Skvrna na tváři zeměkoule, Marsu, Venuše a přilehlého vesmíru vůbec. Jsem totiž Češka.  

     Moje geny jsou, stejně jako dalších deseti miliónů příslušníků mého národa, poznamenány malostí. V mém případě nejen duševní, ale, považte, i tělesnou. Mých sto šedesát osm centimetrů nemůže ani náhodou obstát před očima takových velikánů, jako jsou oni dva zmínění pánové. To oni jsou ti velcí a jen jim je dáno právo z té daleké a všemožně dokonalé Ameriky nás posuzovat. 

     Jsem také zlodějka, šmelinářka a vůbec všeobecně líný póvl.  Neboť jaký jiný druh lidí zde podle jednoho ze zmíněných pánů mohl zbýt? Ti slušní přece všichni emigrovali do Ameriky. Nyní jim koluje v žilách krev Aztéků, farmářů a vítězů od Gettysburgu, to podle druhého z oněch pánů.  Jak já se stydím. A to jsem si dovolila své poznamenané geny předat ještě dál, dovolila jsem si porodit dítě, místo abych apelovala na další a další Češky a v tichosti jsme silami společnými nechaly ten náš podnárod vymřít. Ale nic není ztraceno. Třeba bude některý z těch pánů, pravověrných Američanů, zvolen někdy v budoucnu prezidentem. A pak bude stačit jenom stisknout onen pověstný knoflík a zasypat tuto nenáviděnou a podřadnou zemi jadernými střelami.  A do toho kráteru, který tu zbude, se pak ti pánové přijedou vyčůrat. Doufám, že se jim uleví.