Jeden den milovníka koní

Práce s koňmi je nádherná. Práce kolem koní náročná. Jak moc - to se pokusím nastínit v následujících řádkách.

Sobota cca 19.00 SMS Ahoj, Vlaďko, prosím tě, mám prosbu...zítra musím za tetou do Varů, postaráš se o koně, všechno budeš mít připravený, ráno jako normálně, pak pusť kobyly na přední pastvinu, kluky na zadní, k poníkům nemusíš, ty tam všechno maj...jo...a večer nevím, kdy přijedu, tak to zase nakrm a zavři, hele, to bude pohoda...no, kdyby něco, volej, díky, Sáša. Neděle 8.00 - 9.00 Přicházím s přítelem ke stájím, házíme kobylám i hřebcům seno, než se nažerou, uklízíme dvůr. Poté vypouštíme kobyly na přední pastvinu, zavíráme ohradník a vypouštíme hřebce. 9.00 - 12.00 Kydáme. Dvanáct stájí. Vřele doporučuji - úžasná odtučňující kúra, a zadarmo. 12.00 Z hygienických důvodů vyháníme ze Sašina obýváku kočky a namísto nich na totéž místo zavíráme psy, tentokrát z důvodů rozmnožovacích - bez dohledu odpovědné osoby by psi okamžitě zdrhli za nejbližší hárající fenou. 12.02 Zamykám dveře. 12.02:10 Klíč se láme v zámku. 12.03 Uklidňuji přítele, jež se kupodivu po tom kydání ještě zmáhá na hlasitý komentář mého počínání. Přítel následně jakýmsi záhadným způsobem dokáže otočit zlomeným klíčem v zámku a dveře od domu odemyká. Zapíráme dveře koštětem /psi si dokážou otevřít/, sedáme do auta a míříme k domovu, kde doufáme najít nějaký náhradní zámek. 12.10 - 13.30 Doma jsme nenašli nic. Odjíždíme tedy do nejbližšího supermarketu a kupujeme nový zámek. 13.45 Výměna se podařila, dveře jsou opět zamčeny a nový klíč ulož zvenku na okno s jasně viditelnou cedulí - Pozor, vyměněn zámek! Tiše doufám, že kolem nepůjde nějaký bystrooký zloděj. 13.50 Uondáni, leč šťastni, a s pocitem dobře vykonané práce kráčíme k autu s úmyslem se co nejrychleji dopravit do pohodlí domova, dát si kafe a alespoň dvě hodiny se nehýbat. Leč - zvoní mobil. "Ahoj, teď mi volala stará Záhorka, prej utekli poníci i s kozou, prosím tě, vezměte si bič a chleba, je v sedlovně v krabici....Jo a vemte psi, oni už to znaj... 13.55 - 14.05 Já beru krabici s chlebem, přítel bič. Psi, nadšeni nenadálým výletem, se usazují na zadním sedadle. Co nejrychleji, v rámci předpisů, projíždíme naší malebnou vískou k hořejším pastvinám. 14.05 -15.30 Za neustálého pokřiku - Bubáku, Brusinko, Hejkale, kozáááá - podbarvovaném štěkotem psů se prodíráme cestou necestou, lesem i mýtinou, pozorně sledováni náhodnými turisty, směřujícími po červené za krásami okolí naší malebné vísky. Dávno neřeším, jestli mobily v jejich rukou znamenají poplašné volání na tísňovou linku či obohacení rodinného videoarchívu našimi maličkostmi. Konečně se ozve spásné zamečení a z největšího houští se vynoří tři poníci s kozou v čele. Pomocí metody cukru - tedy chleba - a biče vytváříme z uprchlíků něco podobného spořádanému stádečku a vyrážíme na strastiplný pochod lesem směr stáje. 15.30 Stájí dosaženo bez větších problémů, pokud tedy nepočítám přítelovo natržené ucho. Možná jsem mu měla zakázat filmy o Indiana Jonesovi...nebo mu alespoň zakrýt oči při Indianových produkcích s bičem.... 15.40 Odvážíme Sašiny psy domů. Nemluvíme, koukáme značně otupěle a hýbat se snažíme co nejméně. Kafe už zamítáme, to by musel někdo udělat, křesla budou stačit. 15.42 Potácíme se k autu, když....zazvoní mobil. Ježiš, promiň, já vím, je to děsně blbý, ale volal mi starej Bartoš, kobyly prej protrhly ohradník a jdou po silnici někam k nádraží..... Člověk prý v krizi chytá druhý dech. Nevím, já chytla akorát tak nerv. 15.45 Za nepříčetného řevu - vy hajtry zas...mátý - se s přítelem řítíme po silnici, bičem tentokrát mávám já, přítel třímá krabici s chlebem, ovšem já se obávám, že kvůli mému momentálnímu duševnímu rozpoložení dojde spíš na ten bič. A už je vidíme...pět zas...loužilých kobyl, kráčejících důstojně středem silnice. "Holky, dobrůtka, pojďte na vovísek," volám a snažím se, abych přitom neskřípala zuby. Přítel snaživě chrastí chlebem. 16.00 - 16.30 Končíme. Nic nového nerozjíždět. Kobyly i hřebci spokojeně chroupou oves v boxech, ještě poslední kontrola, jestli je všechno dobře zavřené, a konečně dojde na ta vytoužená křesla. Z posledních sil ještě volám Saše a stručně referuji o proběhlém dni. Telefonát končím prosbou... Až zase pojedeš do Varů, Sašo, dej vědět asi tak týden dopředu. To abychom měli dost času zarezervovat si letenku. Kam? No...nejmíň na Aljašku....