Před pár lety jsem strávila několik týdnů v New Yorku. Setkala jsem se tam s jevem, u nás tenkrát neznámým - do vagónu metra přistoupí člověk, postaví se doprostřed a hlasitě líčí cestujícím svůj životní příběh, momentální nouzi nebo tak něco více či méně dojemného, tak dobře jsem tenkrát anglicky neuměla, abych v rachotu metra dokázala vstřebat rychlou řeč-). Někdy tito lepší žebráci nabízeli nějakou tu drobnost na prodej, třeba levné baterie. Mívali úspěch, většina cestujících sáhla po peněženkách, někdo oželel bagetu či balíček salámu z nákupu.
Já většinou vytáhla několik málo centů, taky jsem neměla těch peněz zrovna nazbyt a i když cizí kraj, cizí mrav, žebrota se mi prostě tak nějak příčí. Jednou nastoupila na kterési zastávce starší kulhavá černoška s jizvou na tváři. A začala zpívat. Zpívala tak, že celý vagon ztichl, a nebylo divu, něco tak krásného se slyší málokdy. V tom nenápadném těle se nacházel nádherný, sytý hlas, a starý gospel o božím království zasáhl duši a srdce snad všech, co seděli tenkrát v tom vagóně. Černoška pomalu procházela vagónem, do plastového kelímku od kávy padaly drobné i papírové peníze a do hnědé igelitové tašky se zasunul nejeden balíček, a černoška stále častěji přerušovala svůj zpěv milým úsměvem a přáním "God bless you". I mě popřála boží požehnání, když jsem do kelímku vsunula celé dva dolary. Píseň, ať už díky praxi nebo náhodě, skončila s další zastávkou, černoška se nám všem uklonila, ještě jednou poděkovala a zmizela v davu.
Na tu příhodu jsem si vzpomněla minulý týden. I tady, v Praze, občas přispěju pouličnímu kytaristovi pěti či desetikorunou, obzvlášť když hraje něco, co mám ráda a jakž takž mu to i ladí, nebo žebrákovi, co má u sebe psa. I když předpokládám, že žebrák peníze nejspíš propije, tiše doufám, že něco zbyde i na kus žvance pro jeho zvířecího kamaráda. Ovšem zážitek z onoho minulého týdne mě připravil nejen o iluze, ale zřejmě mě nadobro vyléčil z dobročinnosti. Vystupovala jsem z podchodu metra, když mi cestu zastoupila starší neupravená paní v teplákové soupravě. Dojemným hlasem, v očích slzy, mě prosila, jestli nemám pár drobných, že jí nedavno vyhodili z práce, teď že jí vyhazují i z bytu, protože nemá na nájem, a že už dobré tři dni pořádně nejedla, neboť na jídlo nemá také. Kámen by se ustrnul. Vypadala upřimně, a já jsem měkkosrdcatá, ale bohužel, věděla jsem naprosto bezpečně, že jedinou mou finanční hotovost tvoří celá dvoustovka, a tak měkkosrdcatá zas nejsem. Nesla jsem ale nákup, navrchu igelitky pytlík s deseti rohlíky, a tak jsem bez většího přemýšlení vrazila té ubohé duši do ruky ty rohlíky, ať se tedy alespoň nají. Ale to jsem si dala. Ženština vytřeštěně zazírala na mikrotéňák s čerstvým, voňavým pečivem, pak ho štítivě upustila na zem a začala řvát. Dozvěděla jsem se, že jsem /upraveno pro jemné a citlivé duše/ lakomá kráva, že bych zasloužila přes ústa a kdo se mi prosil o pitomý rohlíky, a jestli je mi líto tej pitomej pětky, ať jdu do háje. Pak na rohlíky vztekle dupla, uplivla si a krokem generála zamířila k další potencionální oběti.
Sebrala jsem nešťastnou potravinu, hodila do odpadkového koše a skálopevně jsem se rozhodla, že i kdyby mi žebrák či žebračka na hrob svých rodičů přísahali, že na drobných ode mně závisí jejich pozemská pouť, ani se po nich neotočím. Teda....možná s jedinou výjimkou....nevím, co udělám, budou -li mít ony trosky lidství sebou psa.
