Dálniční piráti a my druzí

     Před třemi týdny zachytily kamery na D1 počínání řidiče, který svým stylem jízdy prakticky sestřelil pomaleji jedoucí auto z dálnice. Včera se další řidič "pomstil" pomalejší dodávce - počkal si a rozbil jí přední okno pravděpodobně skleněnou lahví.

     V obou případech se lidem v těch "pomalejších" autech nic nestalo. Kdyby ano, byli by ti spěchající řidiči vrazi.

      Pročítala jsem diskuse k článkům o tom prvním pirátovi. O tom, co vytlačil řidičku se spolujezdcem z dálnice, a v dost slušné rychlosti. Ozvali se i řidičovi známí - prý je ten pán hodný a slušný člověk, dobrý soused, příjemný společník a já nevím co ještě.  A také - kdo ví, jak to bylo, možná mu tam ta paní najela, když předjížděla kamión, a nakonec, on do ní ani nemusel vrazit úmyslně, kromě toho, určitě jednal v afektu, ve stresu...A sám říká, že volal záchranku, tak přece není tak zlý, jak mu média a nevědomí lidé přisuzují.

       A teď si představte, že scházelo strašně, strašně málo, a ten hodný, slušný a příjemný pán mohl být vrahem. Dvojnásobným. Motiv? Zdržení pár vteřin na cestě, možná za obchodem. Omezení jeho ega. ´

       Totéž ten druhý řidič. Dokonce si na provinilce, který si dovolil ho zdržovat, po pár kilometrech počkal, aby se "pomstil". Kdyby řidič dodávky reagoval zbrkle či ten házející pán měl lepší mušku, mohl se stát také vrahem. A motiv? Opět - někdo si ho dovolil omezit. Zpomalit. Donutil ho sundat nohu s plynu a přišlápnout brzdu. A určitě ho jeho blízcí a známí znají jako moc milého a příjemného člověka.

        Kde se to v nás, lidech, bere? Kde se bere v nás, v těch slušných, příjemných a milých přátelích a sousedech, obětavých a starostlivých rodičích, pracovitých zaměstnancích a šéfech, kteří by normálně kuřeti neublížili, ta bezohlednost. Neúcta k životu druhého, určitě stejně milého, příjemného a slušného, agresivita, touha ublížit i za cenu vlastního svědomí, za cenu toho, že se stanu vrahem. Je to tím, že auta jsou čím dál rychlejší a výkonnější? Nebo se to měří jejich značkou a cenou, či dokonce společenskou prestiží řidiče? Ale on nikdo zatím nemá napsáno na předním skle - Pozor, uhněte, jede pan důležitý. Ostatně, o té důležitosti by se zřejmě dalo kolikrát s úspěchem polemizovat.... 

         Nebo je to ovduším ve společnosti? V tom, že jsme si velice rychle zvykli, že slušnost se už dávno nenosí, protože být slušný rovná se být slabý? Že je slabostí i dodržování zákonů, hlavně těch dopravních. Vždyť na dálnici je pořád, pokud se nepletu, povolena nejvyšší rychlost sto třicet kilometrů v hodině - a nejnižší osmdesát. Proto jsou tam ty pruhy, ne? Pomalejší jedou v pruhu pravém, levý je pro předjíždění. Ovšem pokud předjíždí jedno pomalé auto jiné, ještě pomalejší, tak si jeho řidič zaslouží snad přímo fyzickou likvidaci, když na chvíli, na pár vteřin, vjede do toho posvátného levého pruhu?

         Nevím, kde a jak se stalo, že se z nás v určitých okamžicích staly lidské hyeny. Schopné kvůli svému egu doslova vraždit a možná se přitom ještě cítit v právu. Někdo říká, že je to kvůli zhrublým politikům. Ale ne, na politiky to nesvádějme. Ti vedle nás v těch autech nesedí, ti nám nešeptají do ouška, že my, právě my, jsme ti nejlepší a největší a smrt zaslouží každý, kdo nám vstoupí do cesty. A že když můžou oni, politici, my můžeme také? Ale to si oni jenom myslí. Také nemůžou, jenže my je nedokážeme donutit, aby to pochopili.  A nebo je to vina policie, protože za každým patníkem nečíhá jeden až dva policisté? Copak se už neumíme chovat slušně a ohleduplně bez biče?

          Kdo ví. Možná je to v nás, v nás samých. A to je hodně, ale hodně špatně.