...toť otázka. Aneb - ohýbaj ma, mamko, dokud jsem já Janko, až ja buděm Jano, něohneš ma, mamo.
Svou dceru jsem nikdy nemusela uhodit. Vlastně, pardon, jednou jsem chtěla jejímu pozadí připomenout svou pádnou pravicí, že postel a skříňka nejsou zrovna nejvhodnější tělocvičné nářadí, tedy poté, co jsem na ten svůj klon asi deset minut bezvýsledně ječela...ale bohužel zvolila jsem ten nejnevhodnější okamžik, totiž moment, kdy tehdy čtyřletá dcerunka skokem opouštěla skříňku, aby prolétla asi tak metr vzduchem a dopadla na perfektně pérující gauč...a tak jsem se zcela logicky netrefila do dítěte, ale plnou silou jsem nabrala tu skříňku. Týden jsem měla ruku jak bakuli...a to nebohé děcko mě ještě litovalo. Ne, fakt, možná to budete brát jako mateřskou zaslepenost, ale dceru jsem zvládala vždycky slovně...prostě jsme nějak fungovaly na stejné vlně či co...a fungujeme tak dodnes, kdy už je dospělá a žije tisíc kilometrů ode mne. No...možná i ta vzdálenost má něco do sebe... Ovšem dítě jsem uhodila. Jednou, jedinkrát v životě, a ani ne svoje vlastní, ale dcerku své kolegyně. Byly jsme tenkrát kolektivně na horách, na podnikové chatě - čtyři "zasloužilé" matky a šest ratolestí v rozpětí šest až tak osm let. Dle hesla "ať se mládí vydovádí" jsme děti sestěhovali do jednoho velkého pokoje a my spaly v pokojích vedlejších. Celkem to fungovalo, až do jednoho památného večera, kdy jsme uložily děťátka a jako správně nezodpovědné matky jsme se odebraly do společenské místnosti mazat karty a popíjet tonik s rumem. Kolem půlnoci jsem si šla pro něco do svého pokoje a už od schodů slyšela řev a dupot. Zoologická hadr, takže jsem si vyšlápla o patro výš a vlétla do "dětského" pokoje jak dělová koule a rázně ten zvěřinec zpacifikovala. Ticho a spát. Všichni vlétli do postelí, všichni, až na dcerunku jedné mé kolegyně. Blonďatý modrooký andílek se vypjal v celé výši svých osmi let a zahlásil - ty mi nemáš co poroučet, já poslouchám jenom svoji maminku. Kdyby zůstalo jen u slovní hlášky, zřejmě bych si poradila, jenže ten andílkovský pazdrát, snad na zdůraznění svých slov, na mě ještě plivnul a pokusil se mě kopnout do holeně. Ruka mi vylítla snad sama od sebe, bez přemýšlení a děťátko obdrželo facku přes celou hubu. Od té doby, pokud byly náhodou potíže s tím naším potěrem, volaly mé kolegyně - jinak matky - na pomoc mě. Měla jsem totiž v té naší improvizované mateřské školce naprostý respekt.... Bít či nebít.... V anglosaských zemích bych měla s touto výchovnou metodou problémy. Doteď vzpomínám...tak trochu se zadostiučiněním...na příhodu v newyorkském metru, kdy už v dost pozdních večerních hodinách přistoupila do poloprázdného vagónu mladá dívka se dvěma dětmi. Možná matka, možná au-pair...kdo ví. Děcka začala okamžitě pobíhat po vagóně, občas nakopnuvše některého z cestujících, a povykovat jak stádo opic. Dívka se usadila, otevřela knížku a v klidu si četla. Proti mně tehdá seděla žena tak v mém věku...snědá, možná mexikánka, ale národnost nenárodnost, obě jsme po sobě koukly a svorně zvedly oči v pomyslný sloup. Jinak nedělal nikdo nic, dětičky vesele obtěžovaly těch pár cestujících, šlapaly po jim po nohách a nepříčetně řvaly. Být to u nás, už by jejich doprovod nějak zasáhl, už kvůli tomu, aby neschytal pár peprných slov. Ale - it was the USA. Po chvíli zlatíčka vymyslela jinou zábavu. Stoupla si na sedačky, chytla se opěradla a jala se za radostného povykování poskakovat. Opět nikdo nic...až už to snad i prozřetelnosti bylo moc. Metro náhle prudce zabrzdilo...a ony naděje Ameriky to neustály. Svorně kydly z těch sedaček na zem a svorně se mohutně rozječely. Dívka pomalu odložila knihu, zvedla své svěřence z podlahy, usadila je na těch sedadlech, po kterých před chvilinkou šlapali a vrátila se ke své četbě. A kupodivu nastal klid. Jo...boží mlýny melou...bez ohledu na místní zákony. Jo...zákon. I u nás, tak jako v té Emerice, se kdysi jakási Džamila snažila zavést zákon proti týrání - tedy i bití, dětí. Ale obávám se, že týrání a výchovný pohlavek či pár dobře mířených na sedací sval jsou dvě rozdílné věci. Týrání vzbuzuje strach, bezmeznou hrůzu...těch pár výchovných v momentě, kdy už vám ta vaše ratolest začíná pomalu, ale jistě přerůstat přes hlavu a slova nestačí, slouží jako připomenutí respektu. Dítě je čistý, nepopsaný list...od kolébky zkouší, kam až může. Co mu projde. Dnešní trend, hlavně v anglosaských zemích, je nechat dítě, ať dělá co chce. Prý kvůli sebevědomí, uvědomění si samo sebe, však ono prý přijde samo na to, co je správné. Nepřijde. Občas je nutné mu to připomenout, třeba i tím plácnutím. Nebo to dopadne jako dnes v Anglii. Děti, protože co jiného jsou oni teenagers, jinak -náctiletí, jiného než děti, se utrhly ze řetězu. A sami rodiče je dneska vodí na policii. Udávají je. Své vlastní děti. Proč? Možná jsou tak uvědomělí...ale můj soukromý názor je ten, že hledají poslední prostředek k tomu, aby své potomky zvládli. Aby jim někdo pomohl je zvládnout...A to není dobře. Ohýbej ma, mamko, dokud jsem já Janko, až já buděm Jano, něohneš ma, mamo...Výchova dítěte je strašně složitá záležitost. Fungují tu rodinné tradice, vzory, kamarádi, škola, důvěra, respekt...prostě je toho strašně moc. Je obrovským uměním, vlastně doposud nedoceněným, tohle všechno skloubit a vychovat z té části sebe sama poctivého a rovného člověka. Každé dítě potřebuje jiný přístup...a kolikrát se to zvrtne, ať se rodič snaží sebevíc. Nějaké zákonné předpisy jsou, jak je vidět...či lépe řečeno jak já to vidím...na příkladu Anglie, jen a jen na škodu. Každý si má být vědom svých práv...ale i svých povinností. A přiznávat jenom práva, a to nejen u dětí, je cesta do pekel.
