Absolutně nevyvážené a veskrze zaujaté zamyšlení nad rozvody...

     ....aneb, když si starý mladou bere.

      Já vdávala se mladá, jak zpívá Naďa Urbánková v jedné své písničce, a hloupá ještě víc. No, nabídek řada nebyla, se svým drahým jsem chodila od svých patnácti, brali jsme se, když mě bylo devatenáct a jemu dvacet jedna. Nemuseli jsme, dcera se narodila až po deseti letech, ale tenkrát to bylo tak nějak samozřejmé, na rozdíl od dneška, že se nám ti mladí dost brzo berou. A tak jsme klidně a tiše povlávali životem, časem jsme si pořídili díky rodičům byt, díky sobě auto, prostě taková normální rodinka. Pak nám během několika málo let oboje rodiče dost rychle odešli na věčnost, a my zůstali sami.  A asi tak po roce naprosté svobody, kdy jsme se už nemuseli starat o nemocné rodiče, ba ani tak moc o dospívající dceru, mi ten můj úžasný manžílek zčista jasna oznámil, že podal žádost o rozvod. Důvod? Prostě zjistil, že si vůbec nerozumíme. Po dvaceti pěti letech.

     Pochopitelně to náhlé neporozumění pramenilo z toho, že si našel ženskou, o dvacet let mladší, krásnou, neokoukanou a vůbec všeobecně úžasnou. I rozvedli jsme se, co bych se stavěla na zadní, když se mnou už nechtěl žít.

     Jenže rozvod je jenom ten první krok. Nechceš se mnou být, nechtěj. Ale vědí vůbec ti stárnoucí seladoni, co okouzlují svým lety prověřeným šarmem mladé dívky, zvyklé na úplně jiný přístup chlapců svého věku, co to udělá s partnerkou, která s nimi žila řadu let?

     Pro mě bylo to oznámení o rozvodu naprostým šokem. Já ještě ani po půl roce nedokázala naplno uvěřit, že to, co bylo těch dvacet pět let, je  pryč, smazáno, zapomenuto. K šoku se připojila naprostá ztráta sebedůvěry a sebeúcty. Nedokážu si udržet chlapa, jsem nemožná, zklamala jsem na celé čáře, musela jsem nutně vršit chybu na chybu a nestála jsem mu ani za to, aby mě na to upozornil, rozbila jsem rodinu, připravila jsem dceru o otce....neumí si nikdo představit, jak jsem se dokázala obviňovat. Zavřela jsem se doma, přerušila kontakt s přáteli,s příbuznými. Skončila jsem s těžkými depresemi v blázinci. Samozřejmě tím trpěla dcera,tenkrát jí bylo šestnáct, možná si ani nedokážu představit jak, vlastně jí odepsal nejdřív otec, a pak i já.  Léta plynula, a já se pomalu za pomoci psychofarmak, své dcery a pár kamarádů, co ode mě neutekli, dala dohromady. Ale ten šrám na duši, ta nedůvěra samé k sobě a k okolí, hlavně mužskému, ve mě zůstala. Pocit zrady, falše, podvodu.

     A tak se ptám, co vede ty stárnoucí casanovy k tomu, aby zahodili celý svůj dosavadní život, opustili ty, se kterými žili řadu let, měli společné zážitky, problémy, štěstíčka i prohry, zplodili spolu potomky, které milovali? Únava? Okoukanost? Lovecký pud nebo snaha si dokázat, že ještě nepatřím do starého železa? Syndrom ujíždějícího vlaku? Zachování rodu? Nežijeme už přece v pravěku. Jak už jsem nanesla v nadpise k článku, jsem zaujatá.  A tak můžu klidně napsat, že muži jsou sobci. Je to výchovou nebo v genech, nevím, ale člověk, který dokáže zničit všechno a všechny kolem sebe, jenom aby uspokojil svou pochybnou potřebu se realizovat, musí být nutně sobec bez jakéhokoliv citu kromě lásky k sobě.

     A paradoxem dnešní doby je, že starší muž s mladou milenkou nebo manželkou je společensky uznávaný borec, a jeho opuštěná starší bývalá manželka je při nejlepším brána společností jako chudinka, která si to nakonec určitě zavinila sama. Neměla stárnout.