Tak jsem si myslela, že šílenství okolo volby prezidenta zůstanu ušetřena. Kromě toho, že dotaz „už víte, koho budete volit, já tedy ne“ se v poslední době ukazuje být docela dobrým začátkem nezávazného společenského hovoru. A člověk díky tomu ještě navíc dokáže odhadnout, co má před sebou za protějška.
Tento týden se ale stalo něco, čím jsem sama sebe překvapila. Když jsem si mezi zprávami přečetla, že Vladimíru Franzovi chybí pouhých 500 hlasů k nominaci, pomyslela jsem si, že by bylo škoda, kdyby celé to jeho velké úsilí přišlo vniveč. Takže když jsem o pár hodin později procházela kolem volebního stánku jeho příznivců na pražském Andělu, nedalo mi to, a i přes okázalý nezájem mladíka u stolku s podpisovými archy jsem jeden z nich uzmula a vyplnila.
Obvykle takové věci nedělám, takže překvapena vlastní občanskou uvědomělostí jsem se svěřila jednomu dobrému (a velmi chytrému) známému z mediálního prostředí. Myšlenku, která ho napadla, považuji za naprosto geniální. Nač vydávat peníze za volební kampaň? Proč obtěžovat veřejnost výmysly PR poradců jednotlivých kandidátů, proč srovnávat, jak brzy který z nich začal s kampaní a kolikrát měl možnost on, jeho manželky, milenky, děti z pátého kolene (doplňte aktuální stav) se předvést v médiích? Když už přímá volba, tak ať si lid vybere ve formátu, který důvěrně zná: reality show!
Jen si představte, jak všichni kandidáti spolu sdílejí vilku v podhradí a statečně zápolí o postup do vyššího kola v jasných, předem daných disciplínách. Viděli bychom, jak je jejich osobní poradci připravují na vystoupení, a všem by hned bylo jasné, kdo je lepší v kladení věnců, kdo má údernější novoroční proslovy a který z kandidátů dokáže nejrychleji zaujmout stanovisko k obecnému stavu společnosti. Jistě by se dala nasimulovat i taková menší krize ve Sněmovně...
A což teprve ta chvíle, kdy by se každý z nich v soukromí na kameru vyjadřoval k tomu, jací darebáci jsou ti druzí!
Dopředu bychom věděli, kdo vaří nejhorší rybí polévku, kdo bere ostatním psací potřeby, jaké má kdo preference (nejenom politické...). Copak lid nemá právo znát i tyto vlastnosti kandidátů na svého prezidenta, aby se mohl včas a správně rozhodnout?
Když se tak dívám na seznam lidí, kteří se cítí na to být dobrým prezidentem této země, mám pocit, že to celé nemá k reality show zase tak daleko.
Vladimíru Franzovi svůj hlas slíbit nemůžu, ale v tomto čestném zápolení přeji jemu, i nám všem ostatním, hodně zábavy. O moc víc totiž přímá volba prezidenta nabídnout nemůže.
