Zlaté prasátko je skvělá věc. Zvlášť když jeho zjevení, na rozdíl od našich vánočních tradic, není v čase přesně určeno. To se potom dá slibovat a žádat, abychom vydrželi, až do nekonečna.
Dívali jsme se na přeplněné nemocnice na severu Itálie a říkali si: no jasně, Italové! Žádný systém a nic moc zdravotnictví. Dívali jsme se pojízdné márnice v New Yorku a říkali si: no jasně, Amerika! Zdravotní pojištění si tam mohou dovolit jen bohatí. Dívali jsme se na Írán a Čínu a říkali si: no jasně, rozvojové země. Nevěřícně jsme sledovali Švédsko, které nic nezavřelo, a říkali si: takový hazard s lidskými životy! Pohoršovali jsme se nad tím, že upřednostnili byznys před ochranou občanů, a logicky jsme očekávali obrovský počet obětí. A ejhle! S naším skvělým zdravotnictvím, systematickým přístupem, světovými odborníky, zdravotním pojištěním pro každého a zákonnými opatřeními, že na ně nestačí ani celá abeceda, to jde od devíti k pěti.
V čem je tedy rozdíl? Zatímco ve všech vyspělých zemích se situace spíše zlepšuje nebo alespoň stabilizuje, čeští pacienti se už pro samotné přežití musí vozit do zahraničí. Smutné.
Opravdu jsou Češi národ bezohledných a zabedněných egoistů, tisíckrát horších než všechny jmenované populace? Nene, to jen vládní agitka se nám snaží namluvit, že jsme nejhorší lidé na světě. Myslím, že v průměru nejsme o nic více nedokonalí než populace všech srovnatelných národů okolo.
Nebude to spíš tím, že jinde nemají to předvolební PR divadlo, ve kterém je režisér současně hlavním hercem, scénáristou, korepetitorem i nápovědou?
V ČR na covid zemřelo o 8.059 lidí více než ve stejně početném Švédsku.
Z pódia nám stále slibují, ať vydržíme, protože konec bude grandiózní. Vydržte, spolu to divadlo zvládneme! Každé další dějství hry „Pandemie v Česku“ je však horší než to předchozí a ani občasné střídání ve vedlejších rolích moc nepomáhá.
Ač nejsme všichni divadelní fanoušci, v úvodu jsme věřili, že se herci rozjedou, že se do svých rolí pořádně položí a s novými zkušenostmi se budou jenom zlepšovat. V očekávání happyendu jsme jim drželi palce, mnozí dokonce pomáhali i s kostýmy, nosili svačiny, vybírali vstupné. Jenže diváci ubývají. Divák v páté řadě to vzdal už v polovině a raději odjel na hory. Paní v sedmnácté řadě také. A co na to režisér? Píchne prstem do prázdné řady, kterou osvětlovač poslušně nasvítil: vidíte? No vidíte, že to Jarda vzdal? Anežka taky. Jak potom máme slušně hrát, když to někteří nevydrží! To oni za všechno můžou. Byli jsme vítěznému konci tak blízko. Stačilo jen málo, malinko, a všechno dobře dopadlo. Mohli jsme to zvládnout. Ale co udělal Jarda? Nevydržel. Tak to vidíte!
Po roce je česká hra na boj s pandemií k neukoukání. V našem vládním tunelu není na konci světlo, jenom korupce, zmar a smrt.
Dvacet tisíc z nás za ten mizerný kus zaplatilo cenu nejvyšší. Aktuálně v Česku na covid zemřelo o 8.059 lidí VÍCE než v proklínaném Švédsku, které téměř žádná opatření nezavedlo. Školy, obchody, firmy a restaurace tam normálně fungují, nemusí se platit žádné kompenzace, nikdo stát a jeho občany nezadlužuje.
Než se do mne pustíte: respirátor nosím venku všude už od léta a lyžovat neumím. Jednou za měsíc chodím na testy, doposud vždy negativní. Chráním se, ne proto, že mi to někdo přikázal, já prostě covid nechci dostat.
A čekání na zlaté prasátko nevzdávám. Pevně doufám, věřím a počítám dny. Do 9. října je to ode dneška 219 dnů. Možná se žádný happyend konat nebude. Ale mohl by.
A naši znavení divadelníci by konečně mohli odjet někam hostovat :o)
