Letošní celkem krátká dovolená, cíl: už po mnohokráté Francie. Tuhle krásnou zemi jsme navštívili už mnohokrát. Pocit bezpečí z minulých návštěv asi padl? Byli jsme přepadení za bílého dne, uprostřed města plného aut, lidí. Bylo to velice nečekané. A šokující. I když to dobře dopadlo.
Krátce po 15. hodině. Projíždíme autem jakési středně velké město na jihu Francie. Každých asi 500 metrů větší křižovatka a semafory. Každým směrem 3 jízdní pruhy. Jedem prostředním pruhem. Je teplo, příjemně, dveře zablokované zevnitř, okénka pootevřená. U mne, řidiče, napůl, u manželky vedle asi do tří čtvrtin. Zastavujeme na červenou v prostředním pruhu, asi 3. auto v pořadí. Plno aut ze všech stran. Vedle nás, za námi. Všichni stojí a lelkujíc čekají na zelenou. Najednou zprava zezadu postava v motoristické přilbě, naběhla k našemu autu k okénku spolujezdce a jeho ruce se natáhly po tašce, která byla na podlaze. Ucha tašky uchopil oběma rukama a škubal směrem ven. Bylo to jen pár vteřin. Manželka instinktivně držela tašku a mírně ječela, já jsem zrovna ukusoval jablko a přes manželku jsem ho tím tedy tím jablkem mlátil do rukou. Snad osm, deset vteřin. Pak to vzdal, zůstalo mu v ruce jedno utržené ucho od tašky a rozběhl se směrem dozadu a mezi auty se propletl na chodník a kamsi pryč.
Šok. Nic se nestalo. O tašku jsme nepřišli. A i kdyby, celkem nic v ní nebylo, jen pár drobností na cestu a složená podrobná mapa. Cennosti běžně vozím uschovány, stejně jako doklady. Auta okolo stála, řidiči na nás koukali, nikdo nehnul ani prstem. Možná to ani nešlo, nevím. Řidič za mnou na mne tázavě pohlédl, jako že "OK?" Já gestem "Jo, ale..." Zelená, zatroubení ať už se hneme a jede se dál.
Je zajímavé, jak až potom, když si to člověk promítá zpětně, co se mělo udělat, jak to udělat, jak zareagovat, stisknout elektrické zavírání okna, on by se tam možná rukou přiskřípl a já bych vystoupil a v klidu mu nakopal zadek... Určitě by se to dalo zvládnout jinak. Ale na druhou stranu - asi to byl amatér, co kdyby nastříkal nejdřív nějaký sprej do auta a pak si prostě vzal, na co by dosáhl, co kdyby měl v jedné ruce třeba nůž, co kdyby... co kdyby.. Jak jsme tak o tom uvažovali, dospěl jsem k názoru, že to byl nějaký klučina, možná student, nějakých 16 až 18 let, ne víc. Nebyl silný, jeho ruce byly slabé, sotva ochlupené. Oblečení zcela běžné, džíny, světlá košile s proužkem. Jeho oči... ano, ty oči stále vidím... nijak zvlášť vzrušené, snad hnědé oči mladého kluka, až když nebyl moc úspěšný, blesklo se v nich trocha úleku. Pak vzal roha. Podle mne pravděpodobně jeden z party nudících se kluků, co chtějí adrenalin. Žádný chudák nebo bezdomovec. Dokonce i nějaká ta vůně po něm zůstala. Myslím si, že snad se ta domnělá parta kluků takhle baví, kdo bude úspěšný, komu se to povede a že případný výnos z té krádeže je až druhotný. Hlavní bude úspěch ve své partě.
Možná je to jinak, jen podle těch indicií jsem došel k tomuhle. Ztratila se tak moje víra v bezpečnou zemi Francii? Kde něco zapomenete a za hodinu nebo dvě to tam ještě bude? Kde se třeba na pláži nechávají různé věci? Nevím, je to naše první zkušenost tohoto druhu ve Francii. Jo, jednou, pamatuji, to bylo asi před 10ti roky nebo tak nějak. Sedíme na sváče u obchodu, kafíčko croissanty, zmrzlina. najednou nějaký vysloveně pobuda arabského typu a vzezření. Došel k nám, něco začal mumlat a rukou sahal po croissantu. Ani jsem se tehdá moc nelekl, spíš jsem byl jen překvapený. Peníze, doklady a cennosti jako obvykle ne volně na stole nebo u stolku. Byl u nás jen chvilinku. Než jsme stačili kloudně zareagovat, jeden croissant si prostě vzal a odešel volným krokem na parkoviště. I tohle bylo pro nás překvapení. Ale ten člověk tomu odpovídal,vypadal na to, možná bezdomovec, možná bez práce, možná jen chudý drzoun, kdo ví. Ale tenhle náš student uprostřed rušné ulice a snaha něco ukrást přímo z auta? To byla úplně jiná věc.
Možná je to s podivem, ale asi ne, asi jsem víru v bezpečnost Francie neztratil, i tak jsem vždycky trochu opatrný. Teď se to možná vyplatilo. Ale vezměte to jen jako malé varování.... Časy se mohou měnit. Já doufám, že tomu tak ale není.
