Změna vlády v ČR neproběhne na barikádách.

I ti nejnaivnější podporovatelé vlády uznávají, že teď něco není v pořádku.  Společnost je ve stavu vnitřního rozkladu. Antikomunismus se postupně vyčerpává, čehož důkazem je silná podpora KSČM v preferencích i v reálných volbách.  Naše společnost zřejmě žije v nějakém podivném stavu způsobeném vlastní leností a částečně i kulturním dědictvím. Představa o tom, že se tato společnost sejde na náměstích a druhý den ráno všichni vstaneme do demokraticky skvěle fungující společnosti, kde nově ustavená vláda bojuje za věci veřejné, je možná vhodná pro Island, ale těžko se dá uskutečnit v Česku.

Hlavně se nezměnilo vnitřní intelektuální a etické „nastavení“ mnoha lidí, přestože se svět okolo nich významně změnil.

Nyní zde panuje nedůvěra běžného člověka v politickou elitu i ve společnost jako takovou.

Současná situace se v některých aspektech podobá té před r. 1989. Jen poměr jednotlivých prvků normalizačních úniků před realitou se změnil: Na hranicích nestojí velký bratr, jenže v hlavách zůstal. Stojí někde v pozadí a říká, že „oni lžou a kradou“ a my s tím nemůžeme nic dělat. Omyl.

Dnes nelze očekávat, že někdo řekne „je to jinak“ a „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Nikdo takový nepřijde. Tento systém selhává kvůli jednoduché a prosté skutečnosti: Společenský rozklad, na který zadělalo čtyřicet let totality, maloměšťáctví, pokrytectví, podrazáctví, nedůvěry a lenosti, byl nymfou, z níž se měla vyvinout naše nová, demokratická a veskrze „zdravá“ společnost. Dodnes, jak se zdá, to většina společnosti vůbec nechápe, tudíž tápe a proto čeká, že někdo přijde a řekne, že teď se to  má dělat lépe.

 Také už nelze tvrdit, že za to, jaká tato společnost je, může někdo jiný. Teď už každý musí připsat vinu jen sám sobě a nečekat na „samet“, žádná darovaná revoluce už nepřijde. Je nesmyslné čekat, že tato změna přijde shora od politiků.

 Nyní je typické, že se objevují mesiáši typu Karla Janečka. Ti však nemohou získat i přes svůj majetek důvěru významné části občanů. Změna musí tentokrát proběhnout v celé společnosti, protože ze dne na den se svobodnějšími a demokratičtějšími zásahem nějakého věrozvěsta pravdy a lásky nestaneme.

Pokud by se zapojila většina občanů do společenského dění, bude velmi jednoduché postarat se o to, aby i politická reprezentace akceptovala společenský požadavek na rozvíjení veřejného zájmu v souladu s etickým kodexem. Ani by pak nebylo potřebné provádět nějakou revoluci.  Stačilo by, kdyby každý svému poslanci, senátorovi, úřadu vlády, prezidentské kanceláři, zastupiteli, starostovi či hejtmanovi jednou za půl roku napsal a zeptal se, co už pro veřejný zájem udělali, jak ho obhajují a čím to mohou doložit. Tím bychom se  přiblížíli Švýcarsku mnohem více než by se mohlo na první pohled zdát.

Samozřejmě by bylo nutné trvat na odpovědi, která, pokud nepřijde, by měla být důsledně vyžadována, případně by  na takového jedince, který evidentně selhává v tom, co je jeho povinností – tedy pracovat ve veřejném zájmu a skládat účty občanům – občané mohli poukazovat prostřednictvím sociálních sítí a médií a nutit ho k tomu, aby dělal co má.

Taková aktivita ale předpokládá, že se každý, kdo má zájem o to, aby se společnost stala lepší a aby instituce, které mají hájit veřejný zájem, skutečně veřejný zájem hájily, v prvé řadě sám začal aktivně veřejný zájem podporovat. Stačí, když každý vyčlení hodinu svého času denně, který obvykle věnuje produkci v TV nebo na síti, a ověří si, co některý z jeho politických zástupců udělal a co neudělal. Na webu o tom najdete takové množství informací, které dělají demokratizaci společnosti reálně možnou.

Všichni to jistě neudělají okamžitě, ale kdyby to udělalo pouhých dvacet procent lidí v této zemi, tak se věci dají do pohybu. Češi si musejí začít uvědomovat, že korupce a klientelismus jsou pouze důsledky  nezájmu o věci veřejné ze strany běžného člověka. Tragikomická česká ublíženost, která vždy poukazuje na to, že „ti mocní“ jsou vinni, je jen alibistickým zakrýváním skutečnosti, že se tato společnost stále ještě nestala svéprávnou a dostatečně sebevědomou, aby si mohla nárokovat skutečnou demokracii.

Přitom nikdy v historii neměla naše společnost tak účinné  nástroje pro vyhledávání informací a komunikaci s politiky, dosažitelné  jednoduše z téměř každé domácnosti. To jen jasně ukazuje, že zásadní překážka leží v hlavách lidí, kteří tuto společnost tvoří, nikoliv někde mimo, jak se stalo zvykem tvrdit v dobách útisku.  Stačí sebrat trochu odvahy a začít psát hezky z pohodlí domova těm, jimž bylo demokraticky svěřeno politické zastupování, a nutit je k účtování. Za to nehrozí ani nucené práce, ani kriminál. V prvé řadě je ale potřeba, aby každý zúčtoval sám se sebou. 
Existují dva scénáře takového snažení:
 1) Politici pod tlakem občanů se budou více snažit a projeví se to i na zkvalitnění výsledků jejich práce, která povede k zlepšení politické kultury v zastupitelských sborech na všech úrovních.

2) Pokud by výše uvedené snahy  nepadly na úrodnou půdu, tak alespoň budeme mít velký počet občanů, kteří  budou schopni orientovat se v nabídce politiků a nenechají se opít populistickými hesly před volbami.

Podrobnosti  na toto téma - viz odkaz na studii Bohumila Kartouse.