Ústavní soud patrně z neznalosti porušil platné zákony ČR,

když zrušil ústavní zákon o zkrácení 5. volebního období Poslanecké sněmovny parlamentu ČR v roce 2009. Že by většina jeho soudců vystudovala právo ve zrychleném kurzu v Plzni? Pokud ne, tak museli vědět, že v zákoně 182/1993 Sb.ze dne 16. června 1993 o Ústavním soudu v § 27 odst. (1) je uvedeno, že Návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem může podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává (dále jen "navrhovatel").

Viz odkaz:Zrušení ústavního zákona o zkrácení 5. volebního období PSP

V §64 výše citovaného zákona jsou uvedeny osoby a skupiny, které mohou takový návrh podávat:

Podání návrhu

(1) Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat

a) prezident republiky,

b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,

c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,

d) vláda za podmínek uvedených v § 118,

e) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 tohoto zákona.

(2) Návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy jsou oprávněni podat

a) vláda,

b) skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů,

c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,

d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 tohoto zákona,

Z výše uvedeného znění §64 je patrné, že z poslanců to mohou být pouze skupiny čítající 41 a více osob.
Osoby uvedené v odst. (1) písm. e) a v odst. (2) písm. d) jsou zde uvedeny v souvislosti s §74 tohoto zákona a čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy a jejich právo lze uplatnit při projednávání stížnosti za podmínek tam uvedených. Navíc tyto osoby musí splnit podmínku uvedenou v

§ 72 zák.182/1993 Sb.

(1) Ústavní stížnost jsou oprávněni podat

a) fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy , jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (dále jen "ústavně zaručené základní právo nebo svoboda"),

Dle výkladu z Wikipedie by se tedy občan mohl domnívat, že se poslanec Melčák cítil dotčen rozhodnutím PSP jako orgánu veřejné moci a tak jeho stížnost by mohla být vnímána soudem jako oprávněná včetně návrhu na zrušení zákona o zkrácení volebního období PSP dle § 74 zák. 182/1993 Sb., který umožňuje podání takového návrhu v obecném případě porušení jeho práva, jestliže podle jeho tvrzení je toto v rozporu s Ústavou nebo jiným zákonem.Mohl se například dožadovat náhrady poslaneckého platu za období od předpokládaného termínu předčasného ukončení poslaneckého mandátu u Obvodního soudu pro Prahu1.

K tomu, aby mohl podat Melčák svou ústavní stížnost, nevyčerpal však všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jeho stížnost měla být podle znění §75 zák.182/1993 Sb. Ústavním soudem zamítnuta, protože nejdříve se měl domáhat svých práv u soudu I. stupně proti českému státu.

§ 75

Nepřípustnost ústavní stížnosti

(1) Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

§72
(3)Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z výše uvedených paragrafů je zjevné, že se jedná o stížnosti, kterým předchází soudní nebo jiné právní řízení. 

Rovněž nezanedbatelnou se jeví skutečnost, že pokud Ústavní soud vyhověl žádosti jednotlivého poslance, tak vytvořil precedent, že každý občan zastoupený advokátem může podávat ústavní stížnost i v případech, kdy to neplyne z rozhodnutí v kauze projednávané u soudů ČR, a navrhovat zrušení jakéhokoliv zákona a Ústavy a jejich části aniž by se musel obracet na soudy prvního stupně. Pan Melčák nepodával svou stížnost jako poslanec, ale jako občan ČR. Za těchto okolností by se jevila část §64 zák. 182/1993 Sb. uvádějící prezidenta, poslance a senátory jako oprávněné osoby zbytečná a Ústavní soud by tyto položky měl zrušit jako nadbytečné. Když zmatek, tak úplný. Nyní již není potřebný prezident nebo skupina poslanců a senátorů pro podání ústavní stížnosti. Všichni jsme si před Ústavním soudem rovni.

Po shrnutí výše uvedených skutečností se i vyjádření Jiřího Paroubka o účelovém zrušení výše uvedeného ústavního zákona v roce 2009 může jevit jako oprávněné.

Nyní nám ještě chybí v našem právním řádu, mimo jiné, opravný prostředek proti nezákonným rozhodnutím Ústavního soudu. A to jsem se nezmínil o snahách ministra Pospíšila zprivatizovat české soudnictví ve prospěch soukromých exekutorů. Kompetentnost ministerstva spravedlnosti je zjevně na nízké úrovni, když musí téměř každý rok v parlamentu podávat návrhy na novelizaci exekučního řádu.