U nás je po roce 1989 taková svoboda, jaká v této zemi dosud nebyla

Opravdu pro hrstku jedinců s neomezeným majetkem taková svoboda nastala. Pro ostatní občany se však situace ještě oproti éře Husáka zhoršila. Skutečně svobodným může být jen ten zaměstnanec (a do této kategorie patří drtivá část naší populace), který není existenčně závislý na svém současném zaměstnavateli do té míry, že v případě nutnosti nemůže začít pracovat ze dne na den u jiného zaměstnavatele.

Ten si to dobře uvědomuje a tak není pro něj problém, aby řešil svá chybná rozhodnutí na úkor zaměstnanců. Je dnes obvyklé, že tito jeho zaměstnanci jsou nuceni k práci přesčas bez nároku na mzdu nebo náhradní volno. Na protesty má připravenou odpověď: Nelíbí se ti to, tak můžeš hned jít jinam, jestli máš kam. A jelikož se naši zaměstnanci dobrovolně vzdali odborové organizovanosti v odborových organizacích, které by je mohly bránit před zjevnými nespravedlnostmi, tak musí tzv. držet hubu a krok.
Občan pracující jako zaměstnanec po roce 1989 v Česku by byl svobodný více než za Husáka tehdy pokud by zde existoval skutečný trh práce, kdy nabídka volných pracovních míst by byla minimálně na stejné úrovni jako poptávka. Takový stav však zde existoval naposledy za Husáka a v NSR před jejím sjednocením s NDR. Není tedy pravdou, že k úspěšnému fungování kapitalistického modelu ekonomiky je nutné mít nezaměstnanost cca 5% a více. V NSR to před r. 1989 v praxi ověřili.
Nyní je situace na trhu práce taková, že na jedno volné místo připadá několik desítek uchazečů. Takový stav jsem si v r. 1989 nepřál a určitě se najde více občanů této země, kteří se mnou v tomto budou souhlasit.

A co se týká politické svobody, která ovlivňuje to, kdo bude vládnout a spravovat veřejné rozpočty, tak o tom již byly napsány mnohé analýzy.
V Česku se nedá za současného stavu hovořit o skutečné demokracii a tedy i svobodě, protože se na vládnutí nepodílí drtivá část občanů. Jednak tomu někteří občané nerozumí a tak se vůbec nemohou ani při nejlepší vůli na rozhodování kvalifikovaně podílet (ti volby zcela ignorují). A pak tu máme ty pohodlné, kteří si myslí, že v jejich zájmu budou vykonávat moc jimi zvolení zástupci z pidistran (takovou stranou je organizace několik stovek aktivních občanů, kde jejich značná část by u psychologického vyšetření obdržela nevyhovující známku), kteří o sobě neustále tvrdí, že oni tomu rozumí a mají na to vzdělání a zkušenosti. Ti pohodlní si ani nepamatují, že jimi opakovaně volené strany jen něco deklarují před volbami a pak se řídí zcela jinými zájmy a osobami. Zřejmě čekají na světlé zítřky jako za Husáka a zjevně jim stačí jen melodie hlasu leaderů těchto politických formací. Obsah a skutky je nezajímají. Také neřeší otázku, odkud se vzaly peníze na předvolební kampaň jimi preferované strany?
 Jsou i tací, kteří si opravdu myslí, že když se v politice začne angažovat nějaký bývalý šlechtic, kterému byl v této zemi nedopatřením soudního aparátu věnován nemovitý majetek po předcích( tak to je ten pan „čistý“, který to s nimi myslí dobře). On je přece bohatý a tak již nemá potřebu dále krást. Vysvětlujte však kleptomanovi, aby již nehromadil  pro něj nepotřebné věci. Taková úchylka se dnes nedá léčit a ani ji za nemoc lékaři nepovažují.
 Obecně se dá říci, že politicky vzdělaných občanů je v této zemi žalostně málo. Nejlepší školou pro ty občany, kteří se o dění v této zemi skutečně zajímají, by byla jejich aktivní účast v politických stranách dle jejich současné preference. Ono je totiž známo, že teprve skutky politiků vyjadřují program té které strany. Je zapotřebí vyrovnat procentuelní zastoupení občanů v politických stranách ve prospěch poctivých a slušných lidí, protože dnes jsou členy do značné míry kariéristé, kteří snadno přesvědčí ty slušné, že členské příspěvky od několika stovek členů na volební kampaň nebudou stačit. A zákony o přístupu politiků politických stran do veřejnoprávních sdělovacích médií jsou zjevně diskriminační. Tedy politické strany, které si nyní musí platit za přístup do médií, aby seznámily občany se svými záměry a názory, musí nutně využívat sponzoring. Průměrný občan jim na jejich kampaň nepřispěje ani malou částkou (myslí si asi, že peníze na propagaci strany padají z nebe), tak jsou k dispozici jen bohatí podnikatelé, kteří však za poskytnuté miliony očekávají, že jim to tyto dotované strany svými rozhodnutími v zastupitelských sborech a exekutivě vynahradí. Pak ale nemohou občané očekávat, že budou politici zvolení zásluhou sponzorů přijímat politická rozhodnutí ve prospěch celé země.

Jak říká v podobné situaci ruský prezident Putin: My zde nemáme takové demokratické základy, jako mají Angličané nebo Švýcaři. Tak musíme tu naši demokracii rozvíjet postupně, tak aby naši občané se ji naučili používat.
A je to vidět na tom, že pro začátek zvolili prezidentský systém. Až se vybudují masové politické strany, tak nebude problém přejít na parlamentní demokracii.
Tedy se dá analogicky na situaci v Česku říci, že dokud se nevybudují u nás masové politické strany, tak nelze doufat ve fungující demokracii. Korupce je možná proto, že zde máme s výjimkou KSČM jen pidistrany, které jsou ze své podstaty závislé na sponzorských darech oligarchů. Ty se však musí nějakou formou splatit. Nebo jste snad viděli, že by bylo v Česku obvyklé dávat nezištné dary v řádu desítek milionů Kč?