Střední třída si dnes ráda utahuje opasky.

Po hypoteční krizi v roce 2008 v USA se mohl normálně uvažující občan domnívat, že dny neúspěšné liberální politiky pravicových stran budou nahrazeny programově odlišným konceptem sociálnědemokratického směru. Skutečnost však ukázala, že lidé volí proti svým zájmům, když dali přednost pravicovým uskupením s neoliberální politikou škrtů sociálních dávek a koncepcí pozdějšího odchodu do penze.

Voliči podpořili pravici v dobré víře, že po razantních škrtech se hospodaření států i fungování ekonomik za nějaký čas znovu vrátí k normálu. Oběti v řádu měsíců či let přece stojí za světlou budoucnost plnou nových mejdanů a exotických dovolených. Lidé nějak nepostřehli, že mnozí politici pravice nehovořili o dočasném opatření, ale spíše o trvalé změně. I současný ministr financí ČR se tak vyjádřil. Jistě věděl, proč to říkal. Důvodem je existence globální ekonomiky bez přívlastků (tedy bez pravidel) a existence různých daňových rájů pro všeho schopné podnikatele.
Nevyvážená globální ekonomika bez politické provázanosti zúčastněných zemí způsobuje, že v Evropě i v USA razantně ubylo pracovních příležitostí. Kapitál vytvořený v těchto zemích byl investován bez náhrady v zemích Asie i jinde. Levné výrobky, které odtud proudí na starý kontinent, vytlačili místní výrobce spotřebního zboží z trhu. Někteří z nich přesunuli svou výrobu do komunistické Číny, kde se jim daří lépe. Dochází k permanentní nevyváženosti obchodní bilance s těmito nově se rozvíjejícími zeměmi.

Vlády v zemích Evropy i USA se po jistou dobu snažily nahradit výpadek příjmů z daní spojených s místní průmyslovou produkcí deficitními rozpočty. Jejich splácení se však nyní jeví jako nereálné, když neroste domácí produkt, který by mohl být prodán v tuzemsku anebo vyvezen na zahraniční trhy.
Politika neoliberálů neobjevila nic převratně nového a oklikou se vrací ke konceptu komunistů, kteří důsledně dbali na vyrovnanou obchodní bilanci v mezinárodním obchodu. Nejsou zdroje, tak nebude ani spotřeba financovaná státem. Tedy v prvé řadě dochází k omezení spotřeby z kapitoly rozpočtu na sociální výdaje a důchody. Na úspory v předražených státních zakázkách si prozatím česká vláda netroufla, přestože právě tam jsou značné rezervy, které by mohly pomoci při řešení nejkřiklavějších disproporcí příjmů a výdajů.
Zcela chybí koncepce podpory domácí ekonomiky bez diskriminace ve prospěch společností, které se registrují v daňových rájích. Předchozí podpora zahraničních investic byla natolik velkorysá, že pro státní rozpočet nelze od investorů očekávat jakýkoliv přínos. Mohla ve své době řešit náhlé výpadky v zaměstnanosti. Spíše se lze domnívat, že lidé pro svou politickou nezkušenost podpořili politické strany, které se ani nenamáhaly prozkoumat způsob fungování vysoce úspěšných ekonomik. Čekání na rozvoj pomocí neviditelné a neregulované ekonomiky se nějak protáhlo a po dvaceti letech jsme na tom možná hůře než na počátku transformace.

Řešení může nyní přinést pouze podpora občanů nové politické formaci, která bude vedena zkušeným politikem s jasnou vizí o podpoře ekonomiky a zjevnou autoritou. Hra na demokracii je v Česku poněkud v plenkách. Může snad fungovat, když občané nejsou obeznámeni s programy stran a navíc ani nemají průběžné informace o jejich dosavadním počínání. I v Singapuru je pouze jedna politická strana a přesto tento stát prosperuje mnohem lépe než Česko. Pokud je v čele státu hlupák, tak ani program není nic platný.