Skutečná demokracie v ČR ? Tento stav ještě nehrozí.

Bylo již mnoho řečeno o rozvoji tohoto systému účasti občanů Česka na řízení státu po roce 1989. Je tu jen otázka, zda si většina občanů pod tímto termínem představuje stejný pojem?Rozhodování o tom, kdo má zemi vládnout, se tedy formálně uskutečňuje výběrem politických stran (politiků) ve všeobecných volbách. Výběr kandidátů se dnes provádí souběžně z více úrovní politických stran a konečné slovo mívají jejich vrcholné orgány.

Převážná většina politických subjektů kandidujících například do PSP před volbami definuje svůj volební program, který by byly schopny uskutečnit v případě zisku nadpoloviční většiny poslaneckých mandátů.
Během předvolební kampaně jsou voliči oslovováni ve sdělovacích prostředcích, kde mají tito možnost dozvědět se některé záměry, které by konkrétní strana chtěla prosazovat po volbách v průběhu svého čtyřletého mandátu ( Rozsah tohoto prezentování je závislý na finančních možnostech té které politické strany- velký význam mají bohatí sponzoři, kteří však podporují jen subjekty, které s jejich názory konvenují).
Pokud by byl uskutečněn průzkum o tom, zda voliči znají programy všech politických stran, tak by zcela jistě vyšlo najevo, že prakticky neexistuje občan (možná kromě politologů), který by znal všechny tyto dokumenty. Dokonce i ti voliči, kteří již dopředu signalizují, že věří konkrétní politické straně, zpravidla její program znají pouze útržkovitě v heslech. O úplném programu svého oblíbence pouze slyšeli hovořit novináře a komentátory v TV.
Problém vidím v tom, že občané nechtějí porovnávat jednotlivé politické strany dle jejich programů , politiků a jejich dosavadního působení ve společnosti. Pokud bych například chtěl sdělit jinému občanu podrobnosti konkrétního politického programu, tak mě bude poslouchat jedině v případě, že je příznivcem této partaje. Není to jen otázka nedostatku času.
Všiml jsem si, že je tu jistá analogie s klasickými náboženskými vírami. K tomu, aby občan změnil svojí náboženskou víru, musí být dlouhodobě konfrontován s jinou vírou. Musí mít možnost se s ní podrobně seznámit za působení nějakého misionáře, který se mu dlouhodobě věnuje.
Stejně to funguje v moderních náboženských společenstvech (politických stranách). Pouze se poněkud zmodernizovaly metody ovlivňování a získávání příznivců (oveček). Vše je postaveno na faktu, že průměrný občan nemá čas ani chuť účastnit se na důsledném praktikování demokracie. Jak už jsem se zmínil výše ani po seznámení se všemi programy netouží. Pak už stačí klasické strašení ďáblem, bubákem, Paroubkem, Řeckem a výsledky se dostaví. Co na tom, že nejsou předkládány skutečné důkazy, ale spíše jen domněnky? Velkou výhodu měla současná neoliberální koalice v tom, že jí šly sdělovací prostředky na ruku (TV, papírové noviny, internetové portály). Tato kampaň dále kontinuálně probíhá. Gebls by se nemusel stydět za soustavnou očerňovaní kampaň, která ovlivňuje občany již řadu let. V rámci fiktivní objektivnosti jsou střídavě vytahovány novinářské kachny o podezřeních z nekalé činnosti politiků levice a tu zase pravice. Na závěr před volbami je nikým nevolenými odborníky doporučeno občanům, aby podpořili ty, kteří krizi z velké části způsobili.

Lze potom zodpovědně hovořit o demokratických volbách, když voliči neznají celé spektrum programů a politiků, kteří je hodlají prosazovat v případě zisku příslušného počtu hlasů voličů? Současné volby v závěru května 2010 měly tedy spíše znaky hazardní hry, kdy voliči sázeli na „koně“, kteří se projeví až v průběhu svého působení v PSP.