Uvědomil jsem si, že skutečných hrdinů III. odboje je velmi málo. On vlastně skoro žádný odboj nebyl. To pouze komunistické soudy soudili jeho fiktivní účastníky. Nyní se jen uměle vytváří mantinely pro jeho domnělé bojovníky. Ti, kteří jsou dnes mezi ně převážně zařazováni, byli spíše pasivní oběti represivního aparátu Gottwaldovy vlády.
I Mašínové se svou tzv. odbojovou činností při zapalování stohů slámy brzy skončili. Pochopili, že v této zemi nenajdou následovníky a podporovatele mezi prostými občany. Z jejich pohledu to vypadalo tak, že téměř všichni občané jsou s komunisty loajální. Nemohli se tedy obracet na nikoho s prosbou o pomoc, aby nebyli prozrazeni a následně uvězněni. Jejich následný útěk za použití neadekvátního násilí nelze pokládat za hrdinský. Byla to jejich soukromá mise. To by se potom mohl kdejaký sebevražedný atentátník, který zabíjí nevinné občany v různých zemích světa pod záminkou boje proti „nevěřícím psům“, pasovat do role hrdiny.
Ve snaze zakrýt tento závažný fakt se dnes někteří historici a také politici z vládních stran snaží překrucovat dějiny. Naznačují, že vlastně národ trpěl pod komunistickým jhem proti své vůli. Nechtějí vidět, že i tzv. převrat v roce 1948 proběhl nenásilnou formou. Celé to převzetí moci bylo připravováno řadu let i za aktivní účasti Edvarda Beneše, který již v r. 1943 uzavřel s komunisty dohodu o poválečném uspořádání v ČSR (existují na to svědecké výpovědi). V rámci těchto dohod byla z politiky eliminována Agrární strana pod záminkou spolupráce s nacisty (přestože se to obecně nepotvrdilo). Pravým důvodem byla skutečnost, že byla dlouholetým významným konkurentem KSČ na venkově. Také z exilové vlády v závěru války odvolal všechny ministry, kteří nevyhovovali komunistům. Takže se dá s nadsázkou říci, že prvním komunistickým prezidentem byl vlastně Beneš. I znárodnění průmyslu, bank a zemědělství proběhlo formou jeho dekretů na popud komunistů již v r. 1945. Ten je tak opatroval, až získali zásadní podporu mezi občany. Pak nebylo převzetí moci Gottwaldem v únoru 1948 vůbec překvapivé.
Také se dnes poněkud zapomíná, že KSČ byla masovou organizací již před r. 1948. Tedy musela velká část občanů souhlasit s jejími hodnotami (samozřejmě, že i karieristé hned po válce pochopili její potenciál k získání dobře placených míst ve státní správě). Bez této podpory občanů by nemohl tento režim přežít 40 let celkem v poklidu. Ještě i v r. 1989 například V. Havel vlastně sdílel komunistické ideály, když ve svém projevu v závěru r. 1989 vyvracel obavy občanů, že se svými blízkými spolupracovníky v OF chystá přechod na kapitalistický systém ekonomiky.
