Příznaky krachu globálního kapitalismu z r. 2008 trvají

Začalo to snižováním daní bohatým vládou USA v 80-tých letech. Tyto praktiky měla legitimizovat teorie, že uvedené snížení daní, které budou mít po jejich aplikaci bohatí jako nové příjmy, časem prokapou  dolů k chudým. Proti této hypotéze se však spikly všechny praktické zkušenosti. Nikdy se nic takového nestalo.

Zvětšené bohatství bohatých lidí se nikdy nedostalo k nižší střední třídě občanů.  Místo toho se stal opak. Trh derivátů vyvolal před rokem 2008 efekt prokapávání směrem vzhůru. V této zemi média stále opakovala, že se schopným Američanů žije stále lépe v nových domech s novými auty.  Příslušníci nižší střední třídy, kterým od roku 1974 do vzniku velkého Krachu bank v roce 2008 nevzrostly reálné mzdy, byli frustrováni svou vlastní bezútěšnou situací. A jistě by si zasloužili tito pracovníci určitý bonus, když za stejné období vzrostla produktivita jejich práce na dvojnásobek. Bohužel v rozporu s moudrými teoriemi se tak nestalo.
Finančníci z Wall Steetu vydělávali na této situaci několikanásobně více, než tomu bylo v roce 1974. Vydatně jim tehdy pomáhal příliv zahraničního kapitálu z Frankfurtu, Paříže, Milána a Rijádu.  To se však zdálo bankéřům z této burzy málo a tak vymysleli jak půjčit i nemajetným Američanům na koupi vlastního domu. Zpočátku to bylo na zaváděcí nízký úrok a po uplynutí smluvní doby fixace se splátky vyšplhaly nad možnosti těchto dlužníků.
V té době ceny domů neustále rostly a tak jejich vlastnictví nabízelo nižší střední třídě jedinou pro ni realistickou naději na zbohatnutí. Zadluženost tak rostla neuvěřitelným způsobem. Vzájemný vztah mezi nemovitostní bublinou byl posilován známým nástrojem: Zajištěnými dluhovými obligacemi (CDO).  Ten umožňoval bankám půjčovat i chuďasům na vysoký úrok bez obav z nesplacení dluhů.
 Trik spočíval v kombinování různých druhů půjček. Smíchaly se bezpečné půjčky (např. pro bohaté) s půjčkami s určitým rizikem (pro firmy na podnikání) a nekvalitní půjčky (hypotéky pro chudé rodiny). Tato směs se rozdělila na malé balíčky (CDO), které obsahovaly části těchto půjček, přičemž každá část přinášela jiný úrok a měla jiné riziko nesplacení. Těmto obligacím se od ratingových agentur dostalo ohodnocení (AAA). Tedy se jednalo o prvotřídní dluhopisy s důvěryhodností hotových peněz.  V bilancích bank se nijak negativně neprojevovaly, protože byly hodnoceny jako snadno likvidní cenné papíry.
V roce 2008 bylo v bilancích investičních bank USA obligací (CDO) založených na hypotékách téměř za 7 bilionů dolarů. Z toho bylo minimálně 1,3 bilionu postaveno na nekvalitních hypotékách.

Byla to zvláštní doba, kdy se zdálo, že peníze rostou na stromech. Světová ekonomika začala být tehdy chorobně závislá na derivátech, které například v roce 2003 činili 1,80 dolaru na každý jeden dolar světového příjmu. V roce 2007 se již jednalo o téměř 12 dolarů v derivátech na každý dolar. Když v roce 2008 byla vytažena zátka a všechny soukromé peníze (deriváty) zmizely z povrchu země, tak globální kapitál uvízl v masivní krizi likvidity velmi podobné té z roku 1929.
Před Krachem v roce 2008 vůbec neoliberálním ekonomům nevadilo ,jak je nebezpečné tisknout soukromé peníze. Přitom právě oni nejvíce volali po vyrovnaných veřejných rozpočtech.  Z této krize nepomůže žádné nalévání peněz z centrálních do komerčních bank a ani nulové úroky. Chyba se jeví systémová.

PS: Více o této problematice se lze dozvědět v knize Yanise Varoufakise „GLOBÁLNÍ MINOTAURUS“, která v Česku letos vyšla.

PS1 - 17.24-3.8.2013

Robert Horáček si myslí:

Pokud by stát nezasahoval, pak by už po krizi nebyly ani památky, ovšem kapitalismus (myšlený jako ekonomické vztahy řízené do maximální míry trhem) nedostal šanci.

Opravdu by ještě nezbankrotovaly celé USA, kdyby si jejich vláda spolu s FEDem situace v r. 2008 nevšímala?  Svým způsobem se dá říci, že po pádu všech bank bez rozdílu při nečinnosti státu by tu byla jistá teoretická šance vybudovat lépe fungující kapitalistický nebo jiný pružnější ekonomický model. Jen by při tom mohly pro masovou nezaměstnanost a bídu většiny obyvatel nejen USA převzít iniciativu extremisté všech barev. Takže by nebylo vůbec jisté, zda by zvítězil ten nejlepší řád. Krach přece primárně vznikl právě proto, že stát pustil před rokem 2008 banky z řetězu regulace. Bez ní platí přece zákon silnějšího a práva občanů jsou vedlejší. Ti přichází na řadu až v okamžiku, kdy je třeba zaplatit ztráty soukromých bank, které nadměrně riskovaly.