Opravdu je současná vláda rozpočtově odpovědná?

Není to jen stará známá taktika, kdy zloděj křičí: Chyťte zloděje? Dosud bývalo zvykem u zemí, které měly hospodářské problémy a nebo jejich ekonomika stagnovala, že vlády řešily výpadek v daňových příjmech od firem a zaměstnanců vydáváním dluhopisů. Ty pak obvykle prodávaly bankám jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Příkladů je známo dost. Jenže financování státního rozpočtu tímto způsobem, když jeho výdaje jsou směrovány hlavně do nápravy chyb vlastní vládní politiky, nepřináší dlouhodobé řešení stavu státních financí.

Přechodně je tak stabilizováno uspokojování potřeb občanů, ale špatné nebo předražené investice do infrastruktury a  vzdělávání nedávají prostor pro skutečný růst ekonomiky státu. Někdo by mohl říci, že stačí snížit platy ve veřejném sektoru a provést jednoduchá úsporná opatření při výplatě sociálních dávek a starobních penzí. Méně se však hovoří o tom, že česká vláda se může dopustit jiné formy zadlužení, které lze nazvat vnitřním zadlužením. Výše uvedenými úspornými opatřeními na výdajové stránce státního rozpočtu si vlastně „půjčuje“ od obyvatel tím, že sníží jejich životní úroveň pod jim přijatelnou mez. Tato „půjčka“ sice není splatná ve smyslu finančním, ale jejímu splácení však vláda neujde. Jestliže prostředků odňatých občanům nemůže nebo nedokáže použít na podporu investic a produktivních oblastí, kde by se tato „půjčka“ zhodnotila a přinesla hmatatelné efekty na příjmové straně státního rozpočtu, tak dochází z její strany vlastně k promrhání těchto prostředků. Fakticky se tento stav projeví zhoršením hospodářské výkonnosti ekonomiky a návazně ztrátou důvěry obyvatelstva ve vládu či politický systém.

O takovém scénáři přece nebyla v r. 1989 na lidových shromážděních v Československu řeč. Chtěli jsme výkonnější ekonomický i politický systém než nám tehdy poskytovala vládnoucí KSČ. Určitě jsme nechtěli systém, který by se nápadně podobal tehdejšímu stavu. K tomu se dosavadní vlády možná propracovaly přílišným spoléháním na zahraniční investory a nepovedenou privatizací průmyslu pomocí kuponové loterie. Je mezi námi sice několik osob, které pohádkově zbohatly z důvodu neexistence funkčního právního systému. Ty však většinou měly pouze schopnosti v oslovování správných osob v důležitých funkcích v polostátních bankách a ve skutečném podnikání takové vlastnosti nemohly obstát.

Podle mého názoru hrozí reálné riziko růstu sociálního napětí se všemi neblahými důsledky. Tomu velmi vydatně pomáhají sdělovací prostředky, které do značné míry neposkytují objektivní informace o dění v ČR a ani v zahraničí. O jejich svobodě lze s úspěchem pochybovat. Jsou viditelně pod vlivem svých majitelů, kteří sledují jen své úzké a okamžité zájmy.
Tedy by občan mohl začít srovnávat sliby politiků tzv. demokratických stran s jejich skutky. Mohl by také dospět k přesvědčení, že vlastně není v tomto politickém spektru žádná alternativa ke zlepšení. Alespoň novináři nám to takto velmi často sdělují. Pak by si také mohl říci, že  i v Číně, kde vládnou komunisté, je stejný ekonomický systém, který má viditelně lepší výsledky než ten náš. Tak proč by to nemohlo fungovat i zde? A tato země není zcela osamocena. V Singapuru je rovněž systém jedné politické strany z vůle voličů, kteří za posledních dvacet let ještě do místního parlamentu nezvolili žádného politika z opoziční strany. Kvalita vlády se přece neodvozuje od názvu politické strany, která ji sestavila, ale spíše od schopností jejího nejužšího vedení. K čemu je svoboda cestování za hranice státu bezdomovci nebo nezaměstnanému, když nemá prostředky ani na denní obživu? Je na tom tzv. občan ČR s průměrným příjmem mnohem lépe? Lze o tom pochybovat.
A ruku na srdce. Kde se projevuje naše osobní svoboda?   Je to snad na pracovišti nebo před obrazovkou TV? Možná je to v hospodě. To je velmi skromný výsledek té tzv. Sametové revoluce.