Ohrožují odbory ekonomiku Česka? Nezastupují jen chudé?

V souvislosti s vyjednáváním dopravních odborů se o nich nyní hodně diskutuje. Nadále dělají to, co dělaly vždy. Připravují firmy o zisk. Dělají to od pradávna a jsou úplně bez viny, protože dělají pouze to, co dovolují zákony. Za minulého režimu spočívala úloha odborů v péči o rekreaci a kontrolu bezpečnosti práce. To v tehdejších podmínkách plně vyjadřovalo společenskou poptávku. Čeští pracovníci si za dlouhá léta v těchto deformovaných podmínkách odvykli jejich původní úloze, jako zástupce při vyjednávání o uzavření kolektivní smlouvy, který má jejich důvěru a současně dostatečné nástroje k prosazení požadavků.

Historicky bylo i v Česku obvyklé, že se sdružovali odborově hlavně dělníci. V současnosti to již tak striktně neplatí.
Odbory, které nejsou personálně a finančně dostatečně vybaveny, nemají dnes šanci na přežití a není o ně ani zájem. Počty členů takových odborových svazů plynule klesají. K čemu být členem odborů, které nemohou nic prosadit, protože nejsou schopny ani v krajním případě pro prosazení požadavků odborářů vyhlásit a po nutnou dobu i organizovat stávku?  Zaměstnavatel je o takových slabinách informován a podle toho také probíhá vzájemné vyjednávání.

Jsou i celé segmenty středních firem, kde se ani takové organizace nezformovaly. Panuje v nich atmosféra strachu vyvolaná zaměstnavateli. Ti co by se pokusili založit odbory, by byli adepty na vyhození ze zaměstnání.
V tržním systému je vše na prodej i lidská práce. V tomto prostředí však může vystupovat pracovník jako rovnocenný partner podnikateli jedině tehdy, když je svobodný. V takové pozici by mohl být jedinec jen, pokud by měl zajištěnou finanční rentu a práci by chtěl vykonávat pro své uspokojení (jako hobby). Nebo pokud by nabídka volných pracovních míst byla vyšší než počet nezaměstnaných pracovníků v evidenci úřadů práce. Jen úzká skupina specialistů na programování je stále nedostatková. Jelikož takovou možnost má pouze mizivá část pracovníků, tak již od 19. století se pracovníci sdružují do odborových organizací s různou mírou profesní specializace. Skutečně informovaní odboráři chápou, že v kolektivu se jejich šance na prosazení jejich práv výrazně zvyšuje. K těmto účelům si zřizují stávkové fondy již na úrovni základních organizací, které jim umožňují dát zaměstnavateli jasně najevo, že nejsou bezbranné ovce. Po získání kreditu a dostatečného počtu členů ve firmě mají velkou šanci účinně prosazovat svá práva na přiměřenou odměnu za vykonanou práci. Samozřejmě vše se musí odehrávat v souladu s možnostmi zaměstnavatele (míra ziskovosti firmy a nebo dostupné zdroje), aby omylem „nezařízli“ svůj zdroj obživy.

Po roce 1989 se však stávající odborové organizace ROH netransformovaly v dostatečné míře na moderní organizace hájící své členy proti bezpráví a útisku od nových vlastníků firem. Většina tuzemských  vlastníků byla zvyklá na ty nefunkční organizace působících v podmínkách ČSSR. Pokud se tedy v některé odborové organizaci objeví jedinci, kteří důrazněji sdělují zaměstnavateli požadavky pracujících na pracovní podmínky a mzdy, tak jsou z jeho strany chápáni jako nepřijatelní partneři pro vyjednávání.
I informační média podlehla rétorice zpochybňující tyto odboráře falešnými argumenty, že se jedná o funkcionáře, kteří nezastupují zájmy pracujících, ale hlavně své.

Někteří reportéři i blogeři argumentují například, že by se odboráři dopravních firem měli držet zpátky, když jsou zaměstnáni v neprosperujících podnicích, které mnohdy čerpají dotace ze státního rozpočtu na pokrytí provozní ztráty. Zapomínají však na to, že o hospodářském výsledku rozhoduje v první řadě management těchto podniků a mantinely nastavené vládou a parlamentem.
Také tvrzení o nepřijatelnosti stávky, kdy jsou cestující rukojmími stávkujících, by spíše slušela předlistopadovým komunistům. Odbory dle názoru těchto kritiků se mají starat jen o bezzubá vyjednávání o kolektivní smlouvu bez jakýchkoliv stávek. Tím si samy zajistí svou vlastní likvidaci pro neschopnost. Dle jejich názoru nejsou potřebné, protože "soudruzi" kapitalisté jsou přece tak uvědomělí, že není potřebné se nijak odborově sdružovat. A považte: Jaká by z likvidace odborů vznikla konkurenční výhoda oproti Číně, kde také nemohou odbory svobodně fungovat!
Současné diskuze o benefitech jsou tedy jen třešnička na dortu a o skutečném problému (navýšení mezd) se vůbec nehovoří.  Pokud by to podporovatelé zdanění benefitů mysleli upřímně, tak by museli říci také, že je nutné srovnat podmínky pro všechny občany Česka čerpajících obdobné výhody (poslanci, vrcholoví manažéři firem, ministři atd.).