V roce 1990 se u nás začala prosazovat údajně jediná možná cesta znamenající rozprodej podniků do rukou zahraničních investorů (kuponová privatizace byla pouhou zástěrkou těchto záměrů). Dále následovaly pobídky orientované rovněž na stejné investory, které ve svém důsledku znamenaly rozvoj automobilové výroby a komponent pro její kompletaci. Většina investorů je z Německa. Jedná se převážně o výrobu dílů pro kompletaci v německém průmyslu.
Tedy, když Německo postihuje nyní krize, tak to samé a ve vyšší míře se děje u nás. Je zřejmé, že do takové výroby se obvykle dosud dosažené zisky nereinvestují, ale vyváží se k jejich užití v příznivějších regionech.
Globální krize nezačala přece teprve ve chvíli, když chudí Američané již nebyli schopni platit hypotéky na své rodinné domky, ale daleko dříve. Na problém si západní země zadělaly již v okamžiku, kdy začaly rozvíjet výrobu spotřebního zboží v Číně. Nízké náklady na pracovní sílu a legislativa, která výrobu nezatěžuje sociálním a zdravotním pojištěním, se sice staly velkým lákadlem pro investory, kteří své volné prostředky použili tam a v dosud průmyslově vyspělých zemích přestali investovat. Za obvyklých okolností, kdy nerozvinuté země akceptují doporučení MMF, by se v Číně převážná část podniků stala vlastnictvím zahraničních investorů, ale tomu Číňané šikovnými smlouvami zabránili. Umožnili sice investorům po určitou přesně definovanou dobu čerpat zisky ze zavedené výroby, ale dále budou tyto fungující firmy produkovat prospěch pro Čínu jako jejich vlastníka. Tím zhodnotí zisky z dosavadní výroby ve prospěch rozvoje země již ve vlastní režii. Jsou i jiné země, kde byly zaostalé továrny a jejich modernizace bez kvalifikovaných pracovníků ztroskotala na nedostupnosti vlastních finančních zdrojů. I v ČR se to po r. 1990 jasně ukázalo. Teorie sice hovoří o neefektivnosti podpory tehdejších továren v rukou státu, ale nyní na tom nejsme o mnoho lépe, protože postavené montovny ani v dobách prosperity dle investičních pobídek neplatily státu žádné daně. Nyní jsou navíc ohroženi i jejich zaměstnanci, protože kde není poptávka, tam nejsou potřební ani pracující.
Za komunistického režimu platila jasná pravidla, že do země lze dovézt jen ekvivalent vyvezeného zboží a surovin. Proto byl tehdy kladen takový důraz na soběstačnost. To nyní neplatí (není to nijak regulováno) a tím dochází k výraznému zadlužování občanů i státu. Jsme tedy účastníky experimentu, který může skončit i bankrotem. Volný pohyb kapitálu a zboží se může negativně projevit v řadě demokratických zemí. Rovnovážný stav by za současné úrovně techniky mohl panovat za předpokladu, že jsou všude přibližně stejné náklady na práci. To evidentně neplatí a k řešení se musí přistoupit neortodoxně. Jinak bychom museli akceptovat ty nejnižší náklady na pracovníka jako normované, aby se kapitál vrátil i do Evropy.
Z globálního hlediska je vše skoro v pořádku, protože se pouze mění místo výroby a objemy zůstávají stálé nebo jen mírně klesají. Úspěšné zavedení výrob širokého spektra spotřebních výrobků v Číně a Indii způsobilo, že při absenci výroby s vyšší přidanou hodnotou v USA a EU se tyto země dostaly do role nerozvinutých zemí, protože se staly čistými dovozci tohoto zboží. Příčinou byla i výrazně vyšší výrobní cena produkce než v Asii.
Kapitalistická soutěž nyní připomíná přírodní zákonitosti přirozeného výběru. Je to důkaz toho, že se lidstvo ještě nepropracovalo ze zvířecích podmínek do těch skutečně lidských. Člověk není od přírody špatný, sobecký a hamižný. Špatné a kruté jsou podmínky definující, že je povoleno k prosazení ve společnosti používat i podpásové metody. Ty se stávají jedním z předpokladů individuálního úspěchu.
U celého systému je tedy potřebné hledat chyby a propracovat možné alternativní kroky bez ideologických předsudků, které brání hledat jiná neortodoxní řešení. Kapitalismus nemá jen špatné stránky. Má i mnoho dobrých na nichž lze stavět i v době, kdy budou současné negativní dopady na člověka již minulostí.
