Centrální plánování v Číně, které funguje.

Samozřejmě se najdou lidé, kteří tento způsob vedení ekonomiky zpochybňují. A mají pro to pádné důkazy z Evropy a Sovětského svazu z 2. poloviny 20. století. To, že čínské ekonomické výsledky hovoří jasnou řečí, je překrucováno myšlenkami, že se v této zemi šíří nekontrolovatelná korupce, banky balancují nad propastí, napětí v regionech se zvyšuje, nerovnost nebezpečně roste a situace se stává dlouhodobě neudržitelná. Je však třeba říci, že takto kritici Číny hovoří již dvacet let a dosud se jejich hlavní předpověď, že se režim zhroutí, nenaplnila.

Výsledky ekonomiky jsou pozoruhodné. Posledních třicet let rostla čínská ekonomika průměrně o 9% ročně. To je nejrychlejší růst, jakého velký stát v dějinách lidstva dosáhl. Za stejné období bylo vyvedeno 400 mil. lidí z chudoby. To je opět nejvyšší pokrok, jaký se v dějinách odehrál. Průměrný příjem na osobu se v Číně za tu dobu zvýšil téměř sedmkrát. Za posledních 30 let se objem tamní ekonomiky každých osm let zdvojnásobil. Současný čínský export za jeden den je vyšší než objem vyváženého zboží za celý rok 1978. Všech dvacet nejrychleji se rozvíjejících měst na světě leží v Číně.

Například v roce 2005 probíhala výstavba na více než 2,5 miliardách čtverečních metrech plochy, což bylo pětkrát více než v USA v té době. Čína v tomto uplynulém období dbala jednoznačně o otevřený obchod i investiční politiku. Za posledních 15 let se dovoz z USA do Číny zvýšil více než 7x. Čína je otevřená zahraničním firmám i lidem. Zahraniční architekti v Číně postavili většinu zářících výškových budov a rozsáhlých sídlišť, jež jsou vizitkou nového ekonomického růstu.

Čína je také největším vlastníkem hotovosti na světě. V r. 2008 její devizové rezervy dosahovaly 1,5 bilionu amerických dolarů.
Čínská vláda zastává názor, že nejlepším řešením venkovské chudoby je pokračování v industrializaci. Musí nechat pracovat trh, který odvede lidi z půdy do průmyslového sektoru do měst. Je to pro ně podle ověřené historie jinde ve světě ta správná cesta. Přístup čínské vlády se však liší od postojů obhajovaných mnoha liberálními ekonomy, kteří by spíše prosazovali program reforem na všech frontách života současně.
Také po prostudování ruské šokové metody Borise Jelcina dospěl Peking k názoru, že se jedná o negativní příklad. Překotné změny znamenají ve svém důsledku příliš málo kladných výsledků. Místo okamžitého zastavení všech nevýkonných státních podniků a jejich odstřižení od úvěrů ze státem vlastněných bank a nařízení rozsáhlé privatizace přijal Peking jinou strategii. Začal podporovat růst jak zahraničních, tak i domácích soukromých firem kolem ztrátových oblastí. Tím se tyto špatné státem vlastněné provozy s neuspokojivými výsledky postupem času staly méně důležité. Vláda tak získala čas k postupnému řešení problémů.
Dosud se mělo za to, že centrální plánování nemůže fungovat. Podíl ústřední vlády v Pekingu na daňových příjmech se blíží 50%. Ekonomika a stále více i politika je nyní určována v Číně do značné míry decentralizovaně. Peking podpořil v mnoha oblastech země skutečně svobodný trh.
Politický systém umožnil vládě, že nemusela všechna svá opatření dávat schvalovat v parlamentu jako je tomu v Evropě. To Pekingu pomáhalo realizovat jeho strategii. Například kontrola porodnosti bez nutnosti získávání širokého konsenzu občanů mu umožnila zabránit nekontrolovatelnému růstu počtu obyvatel hlavně ve městech. Jinak by skoro všechny příjmy z ekonomiky padly na obživu a bydlení zvýšeného počtu občanů. Čína si tak může dovolit dlouhodobý přístup při plánování svého rozvoje. Ačkoliv nedělá všechno správně, přijímá dost prozíravých rozhodnutí. To je například patrné v současné podpoře vysokoškolského vzdělání. Vláda pochopila, že země potřebuje lépe vyškolené pracovníky, aby bylo možné zvládnout i náročnější úkoly než je výroba obuvi a jiného spotřebního zboží, kde stačí střední vzdělání. Z tohoto důvodu se ústřední vláda rozhodla zvýšit prostředky na stipendia a další podporu vysokoškolských studentů z částky 240 milionů dolarů v r. 2006 na 2,7 miliardy dolarů v roce 2008. V roce 2006 dosahovaly celkové výdaje na vzdělání 2,8% HDP a již v r. 2008 se zvýšily na 4% HDP. Většina z nich byla věnována malému počtu elitních školských institucí.
I v roce 2008 se ještě státem vlastněné podniky podílely na polovině HDP. Dle názoru investičních bankéřů je v Číně stále výhodné investovat, protože její vláda si počíná pragmaticky a kompetentně. Také přes vysokou míru rizika korupce v čínských bankách vlastněných státem se vládě daří udržet vývoj na snesitelné úrovni i za cenu drastických opatření. Legislativa umožňuje při prokázání vykonat na viníkovi trest smrti.

Čínské vlády za uplynulých 30 let zajistily hospodářský růst, který stlačil období industrializace do tohoto časového úseku. V Evropě toto období probíhalo 2 století.

Pokud se jen tak letmo ohlédnu za českou cestou k nastolení tržního hospodářství za posledních 20 let, tak musím konstatovat, že Klaus v r. 1990 rezolutně popíral, že by byla možná nějaká třetí cesta k dosažení cílového stavu. Vlastně nám jeho vláda naordinovala šokovou terapii, která dodnes nebyla uhrazena a tvoří podstatnou část státního dluhu ČR.
Po seznámení s vývojem v Číně se přikláním k názoru, že jeho strategie byla chybná a nabízela se tehdy méně zhoubná varianta postupného přechodu na soukromou ekonomiku. Také by možná nebylo tak široce rozvinuto korupční podhoubí, které je dnes  všudypřítomné. Spíše se nabízí hypotéza, že vlastně byla celá „Sametová revoluce“ předem připravena předchozím režimem a jeho představitelé měli zájem na divoké privatizaci bez příslušné legislativy postihující nekalé praktiky. Tzv. představitelé OF, kteří se v listopadu 1989 odkudsi vynořili ve vhodný okamžik, byli z dosud nevysvětlených příčin osloveni místo skutečných revoltujících studentů předsedou komunistické vlády a tím také získali v očích občanů respekt. Občané se domnívali naivně, že jsou hrdiny a oni přitom mohli být předem vybráni k převzetí moci ve státě. Tomu by i napovídala pozdější záměrná diskreditace představitelů Československé socialistické strany, která v počátku událostí poskytla pomoc studentskému hnutí. Nebyli předem vybráni komunistickou mocí, tak bylo nutné se jich pod nějakou záminkou zbavit a v očích občanů je zdiskreditovat. Stačilo několik neověřených informací o spolupráci s STB a občané podlehli této dezinformaci.

Fakta o vývoji v Číně jsem čerpal  z knihy amerického spisovatele Fareeda Zakarii „Postamerický svět“ vydané nakladatelstvím ACAMEDIA v Praze 2010.