Řeči o prioritě školství bývají spíše volební vábničkou než skutečně myšlenou podporou. A to neustálé omílání příchodu zástupu asistentů na školy je pouze kouřovou clonou. Co je však za ní? Jakou podporu mají školy ve skutečnosti?
Asistenti pedagoga určitě nějakou roli – i když ani ministryně neumí odpovědět jakou – sehrají. Kvalifikace asistentům však neumožňuje učit, natož řešit problémy znevýhodněných dětí. Sehrají užitečnou roli například u žáků potřebujících dopomoc při pohybu. Sotva však při reedukaci výukových obtíží.
Abychom mohli mluvit o skutečné podpoře při posilování inkluze, na školy by museli zamířit kvalifikovaní speciální pedagogové a psychologové. I kdyby však se našly krátkodeché prostředky z OP VVV, nebude takových odborníků dlouhou dobu dostatek. Jen základek je více než 4000. Pomoc je v nedohlednu.
Ale zdaleka nejde jen o problémy s inkluzí. Namísto hry na asistenty pedagoga by školám prospěla pomoc "obyčejných" asistentů, kteří by uvolnili ruce učitelům a pomohli ve školách s dozory, doprovodem žáků na akce mimo třídu a školu, na soutěže, při zájezdech, exkurzích, ve školním klubu či v družině.
Školám také chybí podpora pro práci s moderními technologiemi! Přibývá techniky – PC, notebooky, tablety, dataprojektory, interaktivní tabule –, školy zavádějí elektronické třídnice a žákovské, ale dnešní metodici ITC mají stále jen směšný úvazek. A chce-li ředitel ajťáka, tedy opět na úkor ostatních.
Zkrátka skutečnou podporou pro chod školy – včetně práce s žáky znevýhodněnými, nebo naopak těmi nadanými – by mohl být systém různých podpůrných profesí, systém samozřejmě nezávislý na nejistotách všelijakých projektů a grantů, na které se stejně spolu s pomocí nabaluje spousta byrokratické zátěže.
