Šíření poplašných zpráv jako povolání

Tak nějak se chová naše publicistika. Třeba Kateřina Perknerová v rozhovoru s náměstkem šéfinspektora Andrysem.

Perknerová: Na školách už se mluví o tom, že mnoho dětí ročník nezvládne a měly by ho zopakovat. Počítá se s větším počtem propadlíků? Pokud ano, kde školy vezmou kapacity pro jejich začlenění do tříd?

Se mluví? Na kterých školách? Kolik jich Perknerová asi obešla? A kdo dnes počítá propadlíky?

Co vlastně je cílem takové otázky? Jen zbytečně plašit rodičovskou veřejnost? Honba za senzací? Přesně jak zpívá zloduch Horác.

Naplň se můj černej skutku, však víme, jak se to dělá, jednu kulku do žaludku, druhou doprostřed čela.

Perknerová: Současná situace nepochybně vytvoří velké rozdíly ve znalostech dětí. Neobáváte se, že se rodiče budou bouřit proti případným špatným známkám s tím, že za koronavirus nemohou?

Hlavně bychom se měli bouřit proti takovým novinářům. A šoupnout je někam do karantény. S roubíkem místo roušky.