„Kniha Boba Kartouse No Future přináší odpověď na otázku, proč u nás snaha o školskou reformu naráží na absolutní neúspěch,“ tvrdí recenzent Peter Chvojka. Nepřináší. Hodit to na konzervativní učitele je snadné.
Snahy o školskou reformu jsou neúspěšné jednoduše proto, že jsou reformy dělány blbě. To, že se sesedne nějaká rada moudrých a sepíše Bílou knihu nebo Strategii 2030, vlastně nic ještě neznamená. Ona ta rada starších a ministerstvo školství neumí komunikovat s těmi nejdůležitějšími – s učícími učiteli. A bez nich to nejde. Nešlo a nepůjde. Viděli jsme to na RVP. Tady máte a pište, šup, šup. Rychle. Bez pořádné podpory. A zadarmo.
Viděli jsme to na inkluzi. Namísto diskuse ostrakizace kritiků, kteří varovali před spěchem. Řada pochyb se nyní potvrzuje. Vyhláška je opakovaně novelizována a chyby připouští i exministr Štech. Ne však „já“, ale „se“ udělaly. A čteme to i v této recenzi. Autor předvádí to nejhorší. Vezme pravítko a udělá čáru mezi učiteli. Na jedné straně Učitelé+, Učitelská platforma / na straně druhé diskutující na webech Česká škola a na Pedagogické info. Bim ho.
Dokud se bude hrát tato hra na my a vy, na ty „výrazné skupiny“ a „konzervativní skupiny“, na školy měkké a tvrdé, tradiční a alternativní, na státní a nestátní maturity, na černé a bílé - nepohneme se z místa. Nepohne se z místa jakákoliv reforma českého školství. Velká ani malá. Tady nepomůžou žádné technologie ani umělá inteligence. To spíš ten obyčejný selský rozum. A zcela jasné politické rozhodnutí. Hodit to zase na učitele je snadné.
