„Odklad nástupu na ZŠ by měl být zcela výjimečný, doporučují odborníci,“ a dodávají, „ že by podíl odkladů školní docházky neměl překročit dvě procenta populačního ročníku.“ U nás však mělo odklad 19,5 procenta. A to je příliš.
Proč však článek tak rychle pospíchá naservírovat čtenářům závěr, že „je třeba změnit přístup škol“? „Ty by měly přijmout zodpovědnost za to, že díky podpoře umožní úspěch ve vzdělávání každému dítěti včetně těch, která mají problémy s řečí nebo pozorností.“ Jsou to však opravdu školy, které tak usilovně odhánějí žáky od nástupu školní docházky?
Ne. Hlavním impulsem k odkladům školní docházky jsou především rozhodnutí rodičů. Že „v součtu však převažují doporučení z různých institucí“ je poněkud podivný závěr, protože při každá žádost o odklad musí být vždy doložena doporučením školského poradenského zařízení a odborného lékaře nebo psychologa. Tudíž také – odborníků. Nebo ne?
Důvodem k odkladům jsou často přehnané obavy rodičů o úspěšnost dítěte ve škole. Ale velkou roli mívají také důvody úplně nedůležité. „Však má čas“, „o nic nepřijde“ nebo „ten náš šel taky později“ (jak řekla sousedka). Možná by bylo třeba větším dílem změnit přístup odborníků. Ti by měli přijmout odpovědnost za to, že zbytečné odklady prostě nedoporučí.
Jak je možné, že rodiče tak snadno taková doporučení získávají? Neměli by si především udělat mezi sebou pořádek všichni ti odborníci? – Vrchnost teď prý spoléhá na povinný poslední ročník školky, který naoktrojovala od letošního školního roku. Ten však nezmění skutečnost, že odklady jsou tak trochu móda. Hodit odpovědnost na školy je ale trapné klišé.
