Když je škola pašalíkem aneb O spravedlnosti v odměňování

„Pokládám za problematické i způsob, jakým se třeba navyšují platy učitelů především v té tarifní složce, a ne právě v té nadtarifní, kde to zase umožňuje ředitelům s tím spravedlivěji nakládat...,“ řekl v PS předseda ODS Fiala.

Závidím mu ten optimismus, že ředitelé budou jaksi automaticky s nadtarify nakládat spravedlivě. Dokonce ani nevíme, co je vlastně spravedlivě. Když se dnes rozhodne ředitel školy odměnit modrooké, není nic, co by mu v tom zabránilo. Aby to mohlo fungovat tak, jak to vidí Fiala, musí mít ředitelé nějaké mantinely, ve kterých se mohou pohybovat. Máme je?

Když má ředitel úchylku na sport, fedruje a odměňuje sportovní akce. Když miluje kroužky, tak sype tímto směrem. Když něco jiného, tak něco jiného. Učiteli nezbývá, než se zalíbit. Nebo odejít? Neexistuje jasná hranice toho, co ještě učitel musí a co už nemusí.  Pracovní řád z roku 1964 alespoň naznačil, že nějaké činnosti, které učitel nemusí, vůbec existují. Ale dnes?

Toto není filipika proti ředitelům. Ředitelé nesou odpovědnost za školu a výsledky vzdělávání a tomu musí odpovídat jejich pravomoci. Jenomže ty nemohou být bezbřehé. Mnozí věhlasní ředitelé „dojeli“ právě na to, že se začali chovat ve svém pašalíku jako pašové, kteří si do něj propašovali svoje soukromá pravidla. Naposledy v jedné slavné inkluzívní škole… Že?

Představme si opravdu velmi dobrou školu, školu nabízející víc než okolní, školu, ve které všichni učitelé dělají  nejen svoji práci, ale také mnohé navíc. Jak tady bude postupovat ten spravedlivý ředitel? Může totiž rozdělit jen ten stejný koláč, který dostane i sousední velmi špatná, ale stejně velká škola. Kde je pak spravedlnost? Má smysl usilovat být dobrou školou?