Kauza hidžáb aneb Britské listy nevidí důsledky důsledků

Ale jak píše Bohumil Kartous: „I tupost má své nezadatelné právo na existenci.“ Nakonec je opravdu lepší, když na ni jasně vidíme. A když víme, kde ji pravidelně najdeme.

„Představte si, že jdete po ulici, zastaví vás žena ve středním věku a velmi sugestivně vás bude vyzývat k tomu, abyste si něco svlékli, protože ji to provokuje,“ fabuluje Kartous. Nechápe, jak se sám navléká do vlastních osidel. Soužití s jinými kulturami přece neznamená, že nás jiná kultura musí válcovat. Hádat se o šátek je dnes – ještě – možná malicherné, ale když dnes připustíme hidžáb, zítra připustíme burku a pozítří nás někdo na ulici bude napomínat, že máme na sobě šortky. Důsledky důsledků.

Kartous končí svoji pomatenou úvahu slovy: „I tupost má své nezadatelné právo na existenci. Natož vyznání.“ Jenomže tady nejde o vyznání. Každý nechť vyznává, co srdce ráčí. Ale nikdo nemá právo kvůli svému vyznání omezovat lidi kolem sebe. Nechci se jednoho dne doma ptát, kam smím na vycházku se psem. Nechci se jednoho dne doma ptát, zda si smím dát k jídlu sklenici piva. Nechci se jednoho dne doma bát. Abychom se jednoho dne nemuseli Britských listů ptát:

„Takhle nějak si to představujete, vážení?“