Po přečtení recenze Existuje něco jako „moderní“ didaktika se mi vybavila slova F. Koukolíka o motivech vědeckých podvodníků: kariéra, pýcha, peníze, ideologie. A také se mi vybavil pojem debilizace. Na chvilku si jej vypůjčím.
Podle Koukolíka je jedním z nástrojů debilizace antivěda. A není snad projevem debilizace ve školství, když někdo sepíše spisek pochybné úrovně (zřejmě nejen odborné, ale i etické) a navíc jako slovutný autor a lektor objíždí zemi, aby své „poznatky“ dál a dál rozséval? A není snad dalším nástrojem debilizace ve školství, když takových expertů nejen přibývá, ale jsou pravidelně zváni do médií a ke kulatým (nebo spíše vykutáleným) stolům, zatímco skutečné odborníky nebo praktiky uvidíte jen zřídka? Učitelů ve školách je málo, budou nás brzy chybět tisíce, ale učit a poučovat učící učitele si dnes s nekonečnou drzostí troufá kdekdo. Houfují se do spolků a přisávají se na tučné dotace.
Podle Koukolíka je dalším z nástrojů debilizace propaganda. „Diletanti vládnou,“ stěžuje si Kartous z tzv. informačního centra EDUin. Přitom sám je ukázkovým příkladem diletanta, který ideologicky tahal za nitky při zavádění inkluze, aniž by měl s inkluzí praktické zkušenosti. Typickým nástrojem debilizace ve školství je právě vliv takových diletantů. Stejně nebezpečným nástrojem je vliv neziskovek. Vzpomeňme na ČOSIV, na propagandistickou úderku vyvolených kolem paní Laurenčíkové: ta se proměnila z odbornice na inkluzi na odbornici na duševní zdraví. Pro debilizaci ve školství je typická i nekonečná omnipotentnost expertů. O výuce češtiny, maturitě a o slohovkách mluví nejvíc matematici.
