Karanténa uvrhla školy do nových podmínek, do nečekaných podmínek, do podmínek vzdálené výuky. Ale hned se najdou „modernisté“, kteří možnosti takové výuky a jejího hodnocení přeceňují. A vylétají ze stejných hnízd jako vždy.
Ministr školství opakovaně mudruje o spásonosném formativním hodnocení. Po jeho manuálu nikdo už nečeká, že by něčemu ve škole opravdu rozuměl. Ale hnedle se toho chytají další. – Ale jsou právě vzdálená výuka a formativní hodnocení ti nejlepší kamarádi? Pepíček se prudce zhoršil, Anička se prudce zlepšila. Opravdu? Nebo ne? Co vlastně víme takhle na dálku?
Pepíček má možná složité podmínky a žádnou podporu rodičů. Zatímco Anička má nejen skvělé podmínky (pokojíček pro sebe, počítač pro sebe), ale i motivované rodiče. Možná až moc. Ne vždy se učitel takové věci dozví na 100 %. Víme málo k věrohodnému hodnocení. Ani k tomu sumativnímu, ani k tomu formativnímu. Jakkoliv posun může být jen pouhý klam.
ČŠI jako vždy přinesla velice překvapivá zjištění. Většina žáků se do vzdálené výuky zapojila, menšina se však nezapojila vůbec. Něco tak nečekaného! Možná by inspekce mohla u telefonování zůstat napořád a do škol raději vůbec nechodit. K nadvýrobě takto překvapivých zjištění s barevnými grafy by to jistě stačilo. Ostatně soudím, že ČŠI musí být zrušena.
Opět vidíme, že mnozí žáci z generace digitálních domorodců nedokážou odeslat ani obyčejný mail s přílohou, ale také je jasné, že mnozí dokážou velice rychle vytvořit fb skupinu ke „sdílení“ zadaných domácích úkolů. Postaru k opisování. Ale učitel zase nemá úplně věrohodné podklady k hodnocení. Právě teď vůbec nejde o druh hodnocení, ale o jeho zdroje a opory.
Slyším námitku. Samozřejmě se „sdílí“ i ve škole. Tuhle mi jedna žákyně zapomněla tahák rovnou v písemkovém sešitu. A mohli jsme se tomu zasmát. Samozřejmě domácí podmínky hrají významnou roli i v „blízkém“ vzdělávání. Ani v něm učitelé nevědí vše, žáci ani rodiče se mnoha věcmi chlubit nebudou. Ale přece jen – učitel žáka (a žák učitele) vidí zblízka a častěji.
Všechny ty online i neonline nástroje jsou teď především náhražkou skutečné školy. Lhostejno zda jde (jen) o maily nebo (jé) videokonference. Nebojím se návratu k vyježděným kolejím, já se na ty vyježděné koleje normální školy těším. Škola je především o kontaktu žáka a učitele. Bez clony. Elektronické nebo textilní. Vždyť přes roušku není vidět ani úsměv.
