Ocitnout se v časové smyčce musí být nepříjemné. Znáte to z různých vědecko-fantastických příběhů. Nikam se nemůžete pohnout. Vše se opakuje. A opakuje, opakuje. A do stejně nepříjemné smyčky jakoby se dostalo celé české školství.
Podstatou reformy z roku 2005 byl přechod od jednotných osnov ke školním vzdělávacím programům. Cílem bylo chápání učiva jako prostředku k získání dovedností. Tak byly formulovány i tzv. očekávané výstupy. Ne vždy úplně jasně, ne vždy úplně šťastně. Na reformu se nabalila nová terminologie, která je dodnes kritizována a parodována. Očekávali jsme, že mnohé napraví revize RVP. Ty se však tak dlouho odkládaly, až byly odloženy úplně.
Rámcový vzdělávací program byl přijat ukvapeně a bez řádné diskuse mezi učícími učiteli. Učitelé reformu nikdy nepřijali za svou. Do školních vzdělávacích programů byly opisovány staré osnovy. Školní vzdělávací programy vznikaly s nechutí, ale mnohdy jako mnohasetstránkové traktáty. Traktáty, které nikdo nikdy nečetl. Snad jen ČŠI, která se teď pokrytecky čílí nad jejich kvalitou. Česká školní reforma se dostala do stavu klinické smrti.
Těžko posilovat autonomii školy a vlastní vzdělávací programy, když jsou vzápětí podvazovány a dušeny požadavky centrálních výmyslů: standardy, jednotnými přijímačkami a maturitami nebo nesmyslnými testy z dílny ČŠI (Inspis), které jsou navzdory reformě napěchované snadno testovatelnými znalostmi. Hlad po jednotných osnovách sílí. Stejně jako snaha přidat ověřovací uzlové body. Země úspěšné v PISA tomu budou jistě vzorem.
Dnes leží na stole návrh Strategie 2030. A hle! Jedním z jejích hlavních cílů je důraz na dovednosti. Ale to už jsme přece někde slyšeli? Co se stalo, že ani po patnácti letech reformy nedošlo ke změně? A znovu se školám vytýká biflování a přebujelé učivo ve školních osnovách, tentokrát vlastních. Co se stalo, že se nic nezměnilo? A co se stane, když nepoznáme příčiny tohoto neúspěchu? Jisté je, že nemá cenu sepisovat další strategie.
Vždyť zítra vstanu a přečtu si o znalostech a dovednostech.
