Naše školství se zmítá v takových protikladech, jako by se vzájemně požíraly dvě hlavy bájného plaza. MŠMT ty protiklady však dlouhodobě neřeší, ale naopak vytrvale přisunuje těm nenažraným tlamám další a další potravu.
Ministerstvo školství hlásá tzv. společné vzdělávání, ale našemu selektivnímu systému není nic vzdálenějšího. V praxi to vypadá tak, že se budeme tvářit, jako že máme na základkách vysněné společné vzdělávání, ale zároveň mu budou stále více žáků užírat hojné tlamy víceletých gymnázií a stále více bujících soukromých škol, až na inkluzívních základkách nakonec zbudou jen socky – a ostatní utečou.
Máme rámcové vzdělávací programy, které přinesla reforma přinášející především sen o větší autonomii škol, které si mohly vytvářet vlastní školní vzdělávací programy a mohly volit vlastní priority. Školy jsou však stále stejnější a z té autonomie stále více užírá tlama státního direktivismu s povinným testováním – s povinným prodloužením základního vzděláváním o rok školky – nebo s povinnou maturitou z matematiky.
Chceme naše školství neustále srovnávat s těmi nejvyspělejšími zeměmi OECD, při každém chybějícím procentu v mezinárodním testování bijí experti na poplach, ale investovat do školství stejné procento HDP se našim politikům nechce. Že ty peníze třeba užírají kovové tlamy nepojízdných bojových vozidel, nelétajících letadel nebo lány fotovoltaických monster, to bereme – v zemi Komenského – jako samozřejmost.
