Bloggerka L. Ortová se na Pedagogickém infu ptá: Měkká nebo tvrdá škola? Měkká škola učí měkkým dovednostem, tvrdá vyžaduje tvrdé znalosti, tvrdé dovednosti a tvrdou práci.
A na závěr tohoto blogu čteme, že: „Stojíme na křižovatce - doposud máme v ČR většinou tvrdé školy a právě nyní MŠMT ve strategickém dokumentu rozhoduje naše tvrdé školy změnit na měkké.“ Stojíme na křižovatce. České školství stojí na další křižovatce. A to je právě náš největší problém ? my totiž pořád stojíme na nějaké té křižovatce.
Ta první křižovatka byla křižovatka porevoluční, přinesla soukromé a církevní školství, obnovila víceletá gymnázia. Ta druhá křižovatka zavedla rámcové vzdělávací programy s důrazem na autonomii škol a měla to být zásadní reforma. Ale teď zase stojíme na další křižovatce, tentokrát směrem k měkkým a tvrdým školám. Od rámce k osnovám, od kompetencí k učivu.
Každých 15 let tu byla nějaká zásadní křižovatka a k nim pak přibývaly další a další odbočky. Například od nestátní ke státní maturitě, od nepřijímaček k přijímačkám. Ode zdi ke zdi. Křižovatky a odbočky, odbočky a křižovatky. Z nadhledu jedno obrovské bludiště. Českému školství chybí směr, jasný a přehledný a především dlouhodobě udržovaný. Bloudíme.
A na všech těch křižovatkách a odbočkách se zdatně přiživují různí příživníci, ať političtí sběrači laciných bodů, či neziskoví proroci vlastní důležitosti, ať liessmannovští experti nebo drzí čerpači dotací. Ministři školství se střídají jako na svatí na orloji: šup šup a jdou pryč vyprovázeni smrťákem, který nad nimi máchne kosou. Ale koncepce a strategie rostou jako plevel.
