Známe to všichni, postrach dnešní doby je neustálý shon, chcete-li tak tedy neustálý stres. Tohle slovo dnes víc frčí. A frčíme i my. Do práce, z práce, děti, úkoly, rodina, péče o rodiče a tak dále. A ty konce?
Spoustu činností konáme zcela mechanicky, bezmyšlenkovitě, prostě u nich vypínáme, jednoduše nemyslíme.
Docela obyčejné poledne, žaludek příjemně naplněn. Kráčela jsem s vědomím, že už mám málo času na polední pauzu, přidala jsem do kroku. Klap, klap…mám jedny lodičky, které se chovají natolik vyzývavě, že všichni vědí, že se má možná trochu nadbytečná kila nesou pražskou pasáží. Jenže ten zvuk byl poněkud nevyvážený. Klap, nic, klap, nic, co to s těmi botky je? A bylo! To, co jsem spatřila na svých nohách, mě přivedlo k úplně oduševnělému výrazu a pak k smíchu. Obě botky černé, avšak každá jiná. Hned se mi myslí mihl " Velký blondýn s černou botou", Piere Richard, čímž se mi ústa ještě přihloupěji rozšířila.
No nějak do práce již dojdu, vždyť je to jenom pár metrů. A náhle slyším: „Ty jsi dnes nějak dobře naladěna.“ Můj kolega s pusou od ucha k uchu. „ Co tě tak pobavilo?“ Honem jsem zvedla hlavu a zcela nevinně odvětila: „ Konečně svítí sluníčko a je krásný den.“ Ponechme stranou, že právě se schovávalo za veliký mrak. Honem jsem prchala pryč, co kdyby kolega zamířil pohledem k zemi? Asi by si na první pohled nevšiml, ale kdo ví?
A aby toho nebylo málo, před několika dny, některé blogerky jsou mi svědkyněmi, se mi stala další neobvyklá příhoda.
S přáteli jsme byli na pivku v hospůdce. Zavítala jsem na místnost pro dámy, abych se trochu zušlechtila. U umyvadla si jedna paní umývala pouze jednu ruku, neboť druhou měla na dlaze. Náhle se ozvalo: " Do p...." "Nateklo vám do rukávu, že?" soucitně jsem podotkla, dobře totiž vím, jak je člověk v takové situaci omezen. Taková obyčejná příhoda, kdyby...
...kdyby...Položila jsem si rozevřenou kabelku na okraj umyvadla a pustila jsem se do vytváření čehosi na unaveném obličeji po celém dni. Náhle jsem periferním viděním zahlédla pomalý, ale přesný pohyb sunoucí se kabelky do umyvadla. Nic by se vcelku nestalo, jenom to kdyby... kdyby baterie měla páku na vodu a onen pohyb rychle nezaznamenalo čidlo a nespustilo proud vody přímo do útrob kabelky. Mobil, platební karta a...a... rychle jsem po tašce sáhla. Jenže ouha! Zašprajcovala se. Jak jsem se ji snažila vyprostit, čidlo výjimečně bohužel nebylo nefunkční a spustil se další proud vody.
Konečně se mi podařilo vyprostit kabelku, provést první pomoc věcem, které se nerady myjí. Pohlédla jsem do zrcadla a pochopila jsem, proč mi vstoupivší dáma věnovala takový podivný pohled. Naskytla se jí totiž nevšední podívaná. Nějaká ženská si pouští vodu do kabelky a na obličeji má černou šmouhu přes celou tvář. Vysušila jsem tedy své příruční zavazadlo, aby z něj nekapala voda sotva vyjdu z toalety a vrátila se ke stolu. Raději jsem se všem pochlubila pro případ, že by pro mě přijeli s bílým oděvem se šněrováním vzadu. Tenhle příběh se mi stal totiž v Praze v Kobylisích a do Bohnic do psychiatrické léčebny je to jen kousek.
V noci po návratu domů bylo u nás možno spatřit sušák na prádlo plný stravenek mého zaměstnavatele. Přežily to, což ovšem nešlo říci o zbylém obsahu mé tašky. Musím přiznat, že to byla nejdražší návštěva na dámské toaletě v mém životě, naštěstí nešla do čtyřmístné částky.
