O víkendu proběhl v Praze sjezd či přesněji řečeno republikové shromáždění Unie svobody. Kdysi silná strana stále přes velkým rozhodnutím. Jedni se chtěli "vrátit z vandru domů" do ODS, druzí chtěli zahájit velký integrační proces malých pravicocých stran.
Ty první měl představovat dosavadní místopředseda a jeden z těch, kteří stranu na přelomu 1997 a 1998 zakládali, Jan Černý. Ten patřil k poslancům, kteří opustili po "sarajevských" událostech ODS a zamířili k založení nové pravicové strany. Přestup tehdy vynesl středočeskému poslanci post ministra pro místní rozvoj v Tošovského přechodné vládě. Po předčasných volbách na jaře 1998 ovšem Černý začal mizet v útrobách nové strany, která nedokázala předstihnout subjekt, od kterého se odštěpila. V Unii totiž nabírali na síle ti, kteří do nové strany nepřišli z ODS.
Unie svobosy, kterou chtělo krátce po jejím vzniku volit téměř 20 procent voličů, prodělala bouřlivý vývoj, ale od prvních výzkumů podpory to s ní šlo v podstatě už jen dolů. V roce 1998 ji zvolilo "jen" osm procent voličů. Následně vyhrál o jeden hlas Ruml nad Mlynářem a strana odmítla vstoupit do vlády Josefa Luxe, v níž by kromě lidovců a unionistů seděli Zemanovi sociální demokraté. A tak přišla opoziční smlouva.
Unionisté se v opozici spojili s lidovci a snili sen o volebním vítězství Čtyřkoalice. To už je ale vedl Kuehnl a po něm Marvanová. Ze Čtyřkoalice byla rychle dvojkoalice, a ta skončila ve volbách roku 2002 daleko za velkými stranami - ODS a ČSSD, které toužila čtyři roky dohnat a předehnat. Oslabená koalice nyní už neváhala a vstoupila do vlády se Špidlovou ČSSD. Předsedkyně Marvanové se to moc nelíbilo a brzo odstoupila. Chvíli vládl "otec zakladatel" Pilip a po něm vícepremiér Mareš, kterého vyhodil z předsednického sedla volební propadák při prvních volbách do Evropského parlamentu. To odstartovalo asi nejbizzarnější období historie Unie svobody: předsednictví ministra spravedlnosti Němce. Nový předseda přetvořil kdysi pravicovou stranu ve frakci ČSSD. Nejostudněji to demonstravoval v období Grossovy aféry, kdy se mu vůbec nechtělo z vlády. Němec si pohodlně dosloužit čtyři ministerské roky a v klidu odešel ze scény. Asi mu už moc nevadilo, že anarchistická volební kampaň loni Unii do Poslanecké sněmovny nepomohla.
Unii zůstalo už jen pár senátorů a spoustu milionů na kontě. Jeden z senátorů - Jan Hadrava ze Sokolovska se chopil kormidla a dovedl stranu tajně k letošnímu sjezdu. Na něm se vrátil do čela jeden zde zakladatelů strany. Jak ale říkají zprávy ze sjezdu: obě křídla se smířila. Asi už pochopila, že je vlastně jedno, co si předseda Unie svobody myslí. Protože o Unii v současném stavu už větší strany nestojí a integrace pravicových trpaslíků už taky nikoho nezajímá.
Unie svobody se tak zařadila do galérie stran, které nám ukazují, že stranické subjekty založené bez struktury a členstva nemohou dlouho přežít. Zkoušela to ODA, zkoušela to US a svůj pokus pomalu končí i SNK-ED. Asi to tedy opravdu nejde.
