Šílení vědci

Historie je plná vědců, kteří zašli ve jménu vědy velmi daleko. Někteří prováděli hrozné, neetické experimenty na lidech, zatímco jiní experimentovali sami na sobě.

Stubbins Ffirth

V roce 1793 zabila ve Filadelfii epidemie žluté zimnice přes 5 000 lidí - téměř 10 % populace města. O několik let později na scénu přichází lékař Stubbins Ffirth se svojí teorií, že žlutá zimnice není nakažlivá. Svým tvrzením si je natolik jistý, že provedl sérií pokusů, které byly tak bizarní, že ho nakonec proslavily.

Ffirth začal tím, že si do čerstvé rány na ruce vmasíroval zvratky, které po sobě zanechal nakažený žlutou zimnicí. Poté si tělesné tekutiny infikovaných lil do očí. Následně zvratky ohřál a inhaloval jejich výpary. Navzdory všemu se Ffirth stálé těšil skvělému zdraví, což se mu jevilo jako potvrzení jeho teorie, že se nemoc mezi lidmi nepřenáší.

Po 60 letech od smrti Ffirha je jeho teorie potvrzena. Dnes již víme, že žlutá zimnice je přenášena komáři.

Johann Wilhelm Ritter

Když Alessandro Volta v roce 1800 vynalezl první baterii, změnil tím celý svět. Zcela určitě by ho překvapilo, že jeho vynález bude použit ve velmi zvláštním a nebezpečném experimentu, jehož autorem bude jeho německý kolega - fyzik Johann Wilhelm Ritter, kterému vděčíme za objev ultrafialového záření.

Ritter se rozhodl studovat účinky elektřiny na lidský organismus. Jelikož byl velmi odhodlaným a oddaným vědcem začal tím, že si baterii připojil k různým částem svého těla. Když si pustil proud do jazyka, cítil kyselou chuť. Když si drát umístil na oči, viděl jak se před ním vznášejí zvláštní barvy. Ritter pokračoval dál a zkoumal účinky elektrického proudu na svých genitáliích. Elektřina mu způsobila tak silnou erekci, že prohlásil, že se se svojí baterií ožení.

Ritter svůj organismus vystavoval čím dál větším dávkám elektrického proudu ty byly natolik silné, že začal trpět chronickými bolestmi. Trpěl záněty očí, křečemi a migrénami. Při jednom z experimentů mu dokonce elektrický proud na celý týden ochromil ruku.

Aby mohl ve své práci pokračovat, začal brát opium. Jeho podlomené zdraví a ani jeho začínající závislost mu nebránila v tom, aby ve svém bláznivém a nebezpečném výzkumu pokračoval.

Ritter nakonec umírá ve věku 33 let na tuberkulózu.

Nicolae Minovici

Když profesor Nicolae Minovici na počátku 20. století vyučoval soudní lékařství na univerzitě v Bukurešti položil si jednu - pro něj zásadní otázku: Jaká je smrt oběšením?

Jelikož v hledání dobrovolníků nebyl úspěšný. Rozhodl se to zkusit sám na sobě. Lehl si na lůžko strčil hlavu do oprátky, která visela na kladce a pak tahal za druhý konec provazu. Záhy mu zrudl obličej a začal vidět rozmazaně. Když po několika vteřinách cítil, že brzy omdlí, provaz pustil. To byl ale jen začátek.

V rámci druhé fáze výzkumu si Minovici krk prostrčil volným uzlem a pak své asistenty požádal, aby za provaz táhli, dokud nebude viset nad zemí. Profesor zpočátku vydržel jen pár chvil než pokus zastavil. S trochou cviku byl nakonec schopen škrcení snášet 25 vteřin.

Při posledním pokusu měl být skutečně oběšen. Minovici měl kolem krku oprátku. Když ale asistenti zatáhli za provaz, pocítil, tak prudkou bolest, že jim téměř okamžitě dal signál k tomu, aby ho pustili ještě než se odlepil od země.

Po sériích pokusů si profesor odnesl řadu podlitin a nikdy ho neopustili problémy spojené s polykáním. Ale světu dal zatím nejúplnější studii o účincích oběšení.

John Paul Stapp

Americká armáda pro druhé světové válce potřebovala lépe porozumět účinkům zrychlení a zpomalení na lidské tělo, aby uměla lépe chránit piloty v případě zřícení letadla. Odborníci v té době odhadovali, že maximální síla, kterou je člověk schopen snést je 18 G, tedy 18 násobek zemské přitažlivosti.

Pak ale přišel Plukovník John Paul Stapp americký lékař, který byl odhodlaný dokázat, že tento limit lze překonat. Jeho nejslavnějším vynálezem jsou raketové saně přezdívané Gee Whiz. Tento stroj byl schopen dosáhnout rychlosti 1200 km/ h, což je téměř rychlost zvuku a následně na konci železniční trati o délce asi 600 metrů okamžitě zastavit. Stapp jako živoucí testovací figurína vyzkoušel saně během sedmi let celkem 29 krát. Brutalita testů ho stála několik zlomenin. Při zrychlení a následném zpomalení mu doslova praskala žebra. Stapp utrpěl několik otřesů mozku, ztratil několik zubních plomb a několikrát si poranil klíční kost....

To všechno plukovníkovi nezabránilo v tom, aby během svého posledního pokusu dne 10. prosince 1954 překonal svůj rychlostní rekord. Stapp během tohoto pokusu dokázal zrychlit na rychlost 1017 km/h a pak za 1.5 vteřiny přešel motor z rychlosti 1000 km/h na nulu. Během tohoto zpomalení byl Stapp vystaven síle 46.2 G, což nadále zůstává absolutním rekordem, kterému se rovná náraz do zdi o rychlosti 200 km/h. Náraz byl tak prudký, že Stapp na den oslepl, když se mu oči zalily krví. „Když jsem se zvedl k saním, viděl jsem jeho oči... Prostě hrůza. Jeho oči byly úplně plné krve.“

Problémy ze zrakem ho provázely po celý zbytek života, ale navzdory všemu nebezpečí, kterému se vystavil, zemřel ve spánku ve věku 89 let.

Henry Head

Lékař Henry Head byl anglický neurolog, který byl průkopníkem studia nervového systému. Na počátku 20. století se pustil do výzkumu fyziologie bolesti. V době experimentu bylo Henrymu téměř 42 let. Dva roky před začátkem těchto experimentů se zcela vzdal kouření a alkoholu.

Následně dne 25. dubna 1903 Head přesvědčil svého kolegu - chirurga, aby mu rozřízl ruku, přeřízl v ní dva nervy a následně ji sešil zpátky. Cílem experimentu bylo studovat, jak se po takovém zranění vrací do ruky cit.

Kolega William River mu v úsilí pomohl tím, že ho podrobil sérii testů, z nichž byl jeden bolestivější než druhý. Kovová tyčinka zahřátá v horké vodní lázni byla použita k testování tepelného vjemu, špendlík k testování bolesti a proužek jemné vaty testoval citlivost ruky, přičemž se dbalo na to, aby nedošlo k deformaci kůže.

Rivers nejprve kůži lehce polechtal vatou poté do ruky píchal špendlíky, aplikoval na ni zkumavky s vroucí a ledovou vodou a také ji vystavoval elektrickému proudu. Rivers Headovu ruku trýznil čtyři roky. Protože se vnímání tepla a bolesti vrátilo rychleji než jemnější vjemy, vyvodili z toho, že existují dva typy vjemů. Vágní vjemy, které pokřtili jako protopatické a konkrétnější vjemy, které nazvali epikritické.

Aby Rivers zjistil, jestli je celé tělo schopné vnímat tyto stimuly, vyšetřil svého kolegu od hlavy až k patě. Našel u něj jednu čistě protopatickou zónu. Jeho penis. V rámci vědeckého zápalu Henry Head přistoupil k tomu, že si do svého mužství zapichoval jehly a máčel ho ve vařící vodě, aby zjistil citlivost orgánu.

Nakonec Head onemocněl Parkinsonovou nemocí, která ho odsoudila k životu na vozíčku a ke ztrátě řeči. Henry Head umírá ve věku 79 let.

Evan O’Neil Kane

Když americký chirurg Evan O’Neil Kane, ležel 15. února 1921 na operačním stole připraven na operaci slepého střeva náhle oznámil, že se bude operovat sám. Kane se opřel o polštáře a postavil kolem sebe zrcadla. Píchl si injekci adrenalinu a kokainu jako anestetikum, rozřízl si břicho a odřízl své napuchlé slepé střevo. Jeho asistenty krátce zachvátila panika, když chirurgovi vyklouzly vnitřnosti, ten si je ale poklidně vsunul zpět a dokončil operaci.

O dva týdny později byl zpět na nohou a připraven se pusti do práce. Tato událost zaplnila přední stránky mezinárodních novin. Kane se ale sebeoperování ještě nenabažil.

V roce 1932 potřeboval ve věku 70 let operaci tříselné kýly, která byla následkem jeho častých jízd na koni. Během této komplikované operace, kdy hrozí velké riziko přeříznutí stehenní tepny, se Kane smál a vtipkoval se sestrami. Když se začala ozývat bolest, řekl si o druhou injekce anestetika. Celá operace trvala hodinu a tři čtvrtě. Zdálo se, že se z operace rychle zotavuje. Ve skutečnosti se z ní nikdy plně nevzpamatoval a o tři měsíce později zemřel na zápal plic.

Evan O’Neil Kane, zůstává jediným člověkem v dějinách, který si sám operoval slepé střevo a kýlu.