Ilja Ivanovič Ivanov byl ruský biolog se specializací na umělou inseminaci, který se proslavil svými experimenty s mezidruhovým křížením. Podařilo se mu vytvořit křížence zebry a osla nebo křížence zubra a krávy.
Ivanov mířil ve svých experimentech mnohem dál. Jeho snem bylo pomocí umělého oplodnění vytvořit křížence člověka a opice. Ivanova fascinovala tato myšlenka již dlouhá léta. Poprvé o tom veřejně promluvil v roce 1910 na rakouské zoologické konferenci. Tvrdil totiž, že lidské krevní buňky jsou natolik podobné šimpanzím, gorilím a orangutaním, že bude možné jednou vytvořit křížence opice a člověka.
Příležitost vyzkoušet tento kontroverzní experiment se Ivanovi naskytla, až v roce 1917, kdy se moci chopí komunistická strana. V roce 1924 předložil Ivanov své nápady Akademii věd SSSR. Díky pomoci předních členů bolševické vlády byl experiment schválen a byli mu poskytnuty finanční prostředky na cestu do Afriky, kde měl posbírat dostatečné množství šimpanzů.
V roce 1926 se Ivanov poprvé vydává do Afriky, poté co získává podporu pařížského Pasteurova institutu, který ve Francouzské Guineji provozuje zařízené pro primáty. Bohužel pro něj, nebyl v zařízení žádný ze šimpanzů natolik pohlavně dospělý, aby se mohl množit.
Zklamaný Ivanov se vrací do Paříže, kde pokračuje ve svých neobvyklých experimentech. Ivanov se spojí s nechvalně proslulým chirurgem Sergejem Voronovem, který úspěšně transplantoval opičí varlata stárnoucím mužům. Tato procedura měl zaručit zvýšení sexuální aktivity a prodloužit život. Počátkem 30. let bylo ve Francii jeho omlazovací technikou ošetřeno přes 500 mužů. Jejich spolupráce způsobí rozruch, když jsem jim podaří úspěšně transplantovat ženský vaječník do těla šimpanzí samici jménem Nova. Následně je Nova oplodněna lidským spermatem. Opice však nezabřezne.
Ivanov se, ale nevzdává. V listopadu roku 1926 se znovu vrací do Guineje. Zde zaplatí místním domorodcům, aby mu pochytali několik dospělých šimpanzů. Následně se mu, s velkými potížemi, podaří uměle oplodnit jen tři šimpanzí samice.
Ivanov byl stále více přesvědčený, že by byl úspěšnější, kdyby mohl experimentovat přímo s lidmi. Přišel s nápadem, že by vybrané africké ženy oplodnil spermatem šimpanze. Velmi brzy zjistil, že africké ženy nemají zájem účastnit se tohoto riskantního experimentu. Ivanov, kterému vědecká etika nic neříkala, neváhal a naplánoval, že tyto ženy bude oplodňovat během běžných gynekologických vyšetření, samozřejmě bez jejich souhlasu.
Když se guvernér Francouzské Guineje Paul Poiret dozvěděl o tomto plánu, zděsil se. Ihned jeho plán zavrhl a dal jasně najevo, že jeho experimenty na guinejských ženách nikdy neschválí. Ivanov tak podruhé čelí hořkému zklamání. Další nezdar přišel vzápětí - tři samice šimpanze, které úspěšně oplodnil nezabřezly. Brzy nato Ivanov opouští Afriku navždy. Odjíždí i s dvaceti šimpanzi, které chce přesunout do své laboratoře nacházející se v subtropické sovětské republice Abcházie. Cestu však nakonec přežili jen čtyři z Ivanových šimpanzů. Ti se tak přidali k šesti dalším šimpanzům, pěti orangutanům a dvaceti paviánům, které Ivanovi na jeho bizarní experimenty dodala německá firma Rueh.
Nakonec se mu, kupodivu, podařilo přesvědčit pět sovětských žen, aby se nechaly oplodnit spermatem opic, třebaže hrozily mnohé zdravotní komplikace. Jenže ve chvíli, kdy bylo všechno připraveno a experiment mohl začít všichni jeho šimpanzi a paviáni uhynuli. Jediným dospělým samcem, který přežil byl dvaceti-šestiletý orangutan jménem Tarzan, který nakonec také umírá na krvácení do mozku.
Ivanovy pokusy definitivně končí, když jeho plán na oplodňování afrických žen opičím spermatem prosákl do tisku. Akademie věd SSSR se záhy od Ivanova odvrací a okamžitě mu zastavuje financování. Následně se Ivanov dostává do konfliktu se samotným Stalinem, který považuje genetický výzkum za buržoazní a imperialistický.
V roce 1930 se tak Ivanov stal jednou z obětí rozsáhlé čistky sovětských vědců. Byl zatčen Stalinovou tajnou policií, odsouzen za kontrarevoluci a vyhoštěn do Kazachstánu, kde o dva roky později umírá na mozkovou mrtvici.
Ivanovi experimenty byly velmi brzy nato na dlouhá léta zapomenuty. V 90 letech byl v ruský archivech objeven jeho příběh. Ruský tisk ihned vědce přejmenoval na Rudého Frankensteina.
