Tak tu sedím, čtu povídku W.S.Maughama Variace na úděl člověka, a přemýšlím, zda jsem se už dočista nezbláznila.
Ne, není to ten stav, kdy má únavou a starostmi přetížená mysl plodila neuvěřitelné bludy, fóbie a strachy, pořád, furt a znova, a já nevěděla kam ani jak před tím utéct. Je to stav, kdy jsem vědomě, bez nátlaku a dobrovolně souhlasila. Vědomě a dobrovolně souhlasila s dalším dítětem.
„Budu mít ségru!“ raduje se má dcera a dennodenně mě ubíjí milionem odkazů na všemožné dupačky, dudlíky a kočárky přes různá možná i nemožná vozítka až po potápěčské brýle pro mimina.
„A co když to bude kluk?“ ptám se škodolibě své pubertální ratolesti, která každou chvíli vzteky tříská dveřmi a pak si jde hrát s panenkami, aby se uklidnila.
Tohle absolvovat ještě jednou? Podívám se na ní zoufale. Kam se ztratily ty roky, kdy jsem jí vštěpovala základy slušného chování a hygieny? Kam se ztratila má roztomilá holčička? Ježibaba puberta jí sežrala. Děsím se a zároveň pevně doufám. Toho, co ježibaba vyplivne.
„Kluka nechci!“ odpoví mi rozhodně.
„Fajn,“ souhlasím bez mrknutí oka. „Takže když se narodí kluk, hodíme ho jako ve staré Spartě ze strmé skály,“ uzavřu jeho zpečetěný osud.
Můj milý a zároveň budoucí otec dítěte polkne na prázdno.
„No, nepočítej s tím, že bude svatej!“ komentuje pro změnu ironicky má matka náš výběr jména Mikuláš.
Je mi to jasné. Ostatně, i má Barbora má ke svatozáři dost daleko.
Jdu zvracet…
Své první těhotenství jsem zvládala nějak líp. Své břicho jsem si hladila, přestože jsem tam ještě nic neměla. Sotva to mělo 5 mm už jsem k němu promlouvala jak těžkej schizofrenik. Strašila jsem lidi svou bujnou fantazií a dávala průchod svým infantilním pocitům. A nakonec jsem se na čtyři roky dobrovolně uzavřela na uzavřené oddělení pro mentálně postižené a pod nadvládou hormonů jsem napsala infantilní knihu s názvem V zajetí zázraku, která stylově začínala dopisem Moje drahé miminko…
A dnes? Se znechucením pozoruji nejen tuňáka v mé lednici, ale i mé rostoucí břicho, znovu se objevující se strie, hormonální výkyvy a hystericky reaguji na každou vlnu probíhající v mém břiše, žaludku, krku i hlavě. Sláva mateřství!
Konečně jsem dostala svůj život plně pod kontrolu a teď mám přihlížet svým nekontrolovatelným stavům? Nějak se mi nechce dobrovolně přenechat své tělo tomu rozrůstajícímu se vetřelci. Stát se devět měsíců domečkem, pak riskovat svůj život i život toho nebožátka při porodu a nakonec se stát otrokem té malé přísavky, která se na vás přisaje svými ústy, svým tělem, svým mozečkem? Dalších několik let nevyspání, izolovanosti, obětování se a diskriminace? Ano, diskriminace matek s dětmi.
Riskovat a měnit nezávazný, milenecký a partnerský vztah za vztah závazný, rodinný a manželský? Uff.
Ještě jsem schopna napsat souvislý text? Snad. Za devět měsíců budu dozajista kvokat. Kvokat árii na mateřství. Podlehnu kouzlu toho malého, bezbranného tvorečka a budu mu matkou. Mé tělo a mou mysl zaplaví hormony, které načas odplaví pryč mé sobecké ego, sny a plány a způsobí, že se stanu matkou. Výbornou matkou.
