Týrám, týráš, týráme...

Tak kdo koho tady vlastně týrá?!

„Dobrý den, jsem ze sociální péče městského úřadu pro Prahu 3,“ představila se mi milá ale energická blondýnka tak v mém věku.

„Dobrý den, za kým jdete?“zeptala jsem se překvapeně.

„Za vámi,“ dostalo se mi vcelku milé odpovědi.

V mých očích se objevily otazníky.

„Vyskytlo se podezření, že týráte své dítě.“

V mých očích se objevily mdloby.

„Cože???“ povedlo se mi po chvíli ze sebe vysoukat.

„Oznámení přišlo z Fondu ohrožených dětí.“

„Odkohože???“ zasípala jsem vyděšeně a opřela se o stěnu.

„Chápejte, musíme to prošetřit,“ snažila se mě probudit žena z mých mrákot. „Mohu dál?“ Zouvala se.

„Samozřejmě,“ řekla jsem tiše. V hlavě jsem měla veškerý vesmírný zmatek. Takže spíše ta žena, nežli já, mě vedla do mého pokoje. S hrůzou jsem se po něm rozhlédla. Ještě bylo rozestláno. Právě jsem totiž větrala. Na stolku chladla ranní káva, vedle byly rozloženy noviny. Ranní idylka nebo deprese z toho, že vás nikde v práci nepostrádají? To je teď jedno. Zhrouceně jsem se svezla na postel. Oči mi zajely ke kousku oprýskané zdi, pohozenému županu a zapranému povlečení. V koutě se válela panenka s utrženou hlavou. Je tohle vhodné prostředí k výchově dítěte???

„Kdybyste viděla, k jakým lidem se já občas dostanu,“ pronesla chlácholivě žena, když zachytila můj zoufalý pohled. I ona přejela v rychlosti náš pokoj. A zcela určitě zaznamenala i vystavenou fotku Anetky, její keramické výrobky, srovnané knížky a utřený prach. Povzbudivě se na mě usmála.

„Právě jdu od dcery ze školy,“ informovala mě.

Vytřeštila jsem oči.

„Chápejte, dítě má právo vyjádřit se k prostředí, ve kterém žije,“ dobromyslně mi vysvětlila.

„Samozřejmě,“ nepatrně jsem kývla hlavou. Samozřejmě že mají děti právo vyjádřit se k prostředí, ve kterém žijí, ale někdy ta práva, která dnešní děti mají nastudována snad už od školky, značně přesahují jejich povinnosti, napadlo mě ironicky. Každopádně má dcera už od malička vyrůstala ve značně liberálním prostředí. A někdy to bylo opravdu hodně náročné.

„A co říkala?“ zeptala jsem se s klidem. Taky čeho bych se měla bát? Avšak někde uvnitř mě, mě mírně zamrazilo.

„Vaše dcera o vás mluvila moc hezky,“ uklidnila mě vzápětí mladá žena. „Je vidět, že máte krásný vztah,“ pochválila nás.

Mé napětí mírně povolilo.

„Anetka je moc milá holčička. Vnímavá a bystrá.“

Až moc vnímavá a bystrá, pomyslela jsem si zoufale, když jsem si uvědomila, jak velký zmatek jí v hlavě zcela jistě udělala paní ze sociálky s paní psycholožkou.

„Říkala, že na ní občas křičíte,“ zahájila své šetření žena. Nebo ještě slečna?

Zoufale jsem pokrčila rameny. Která matka, ač své dítě bezmezně miluje, na něj občas nezařve?

„Jsem trošku temperamentní,“ hlesla jsem provinile.

„Prý na ní občas křičíte při úkolech a ona se z toho musí deset minut vzpamatovávat,“ pokračovala dál.

To byla situace! A přesto jsem se neubránila pousmání. Úplně jsem Anetu viděla, kterak jim dramaticky líčí, jak se musí deset minut vzpamatovávat. To by bylo, aby z té situace taky něco nevytěžila.

„Taky na ní prý občas vezmete vařečku,“ pátravě se po mě podívala.

V tu chvíli mi naskočila husí kůže. „Ano, párkrát dostala na zadek,“ připustila jsem. Podepsala jsem si právě rozsudek smrti??? „Ale jen trošku,“ dodala jsem vzápětí.

„Chápu,“ vlídně na mě pohlédla, „že člověk někdy neudrží nervy v klidu a pohlavek je někdy lepší než hodinová rozmluva.“

Šťastně jsem kývla hlavou. Znala jsem totiž obojí. Díky! Díky za tak milou, inteligentní a vnímavou ženu v řadách státní správy!

„Anetka říkala, že už jste se domluvily, že už zlobit nebude a vy jí dávat na zadek nebudete,“ tázavě na mě pohlédla.

„Ano, to je pravda,“ oddychla jsem si a vzpomněla na naší poměrně nedávnou domluvu, kdy jsem jí řekla, že už je velká, a dávat na zadek takhle velkému dítěti musí být zcela jistě potupné. Anetka nadšeně přikyvovala hlavičkou a pak mi svatosvatě slíbila, že se bude snažit nezlobit, neprovokovat a nebýt drzá. Nadlidský úkon.

„Jinak vaše dcera říkala, že jste hodná máma,“ usmála se na mě žena zastupující práva dětí.

„No samozřejmě, že jsem hodná máma,“ vyrazila jsem ze sebe spontánně. Obě jsme se zasmály.

„Jste inteligentní žena a tak vám určitě nemusím říkat, že kdybyste měla nějaké problémy, které byste nezvládala, jsou tu psychologové, kteří vám rádi poradí.“

„Samozřejmě,“ přijala jsem s díky její nabídku. Práci psychologů a psychiatrů nijak neznevažuju. Každopádně sama ze své zkušenosti vím, že já jsem sama sobě nejlepším psychologem. Kromě toho mé problémy byly zcela běžné problémy každé matky.

„Chci se zeptat, máte nějaké nepřátele?“ zeptala se mě žena ze sociálky.

Nechápavě jsem se na ní podívala.

„Třeba v baráku?“ pomáhala mi.

A pak mi to došlo. Někdo na mě musel podat to udání. Někdo, kdo mě fakt nemá rád! Pavla.

„Aha, takže sousedka?“ vydechla jsem zdrceně.

„To já nevím,“ pokrčila rameny žena, „máme to zprostředkované přes fond ohrožených dětí. A i kdybych to věděla, tak vám to stejně nesmím říct,“ vysvětlila mi.

No, já to snad ani vědět nechci, pomyslela jsem si, ale bohužel už jsem to věděla.

„Bývalá kamarádka?“ zeptala se chápavě.

Přikývla jsem.

„Víte, lidé jsou různí,“ povzbudivě se na mě usmála.

„Já vím. Ale tohle? Opravdu jsou ochotní zajít až sem?“ zazoufala jsem si.

„Máme i takové případy,“ souhlasila se mnou, „ale musíme prošetřit každé oznámení, aby se něco nezanedbalo.“

„Chápu,“ hlesla jsem zoufale.

„No tak já myslím, že to uzavřeme,“ povzbudivě na mě pohlédla, „ani já ani paní psycholožka jsme neshledaly, že by se jednalo o týrání dítěte. Snad jen myslete na to, že i křik nedělá dětské psychice zrovna nejlépe,“ přátelsky mě upozornila.

Smutně jsem pokývala hlavou. Smutně? Vždyť to dopadlo dobře! To jen lidská zloba a zášť mě zdrtila.

„Jinak myslím, že je všechno v naprostém pořádku. Maximálně se ještě informuju u Anetčiny dětské lékařky.“

„Jistě,“ souhlasila jsem a opět smutně pokývala hlavou. Nebo si opravdu někdo myslí, že týrám své dítě??? Honilo se mi hlavou.

„Jo a taky jsem vám chtěla říct, že tak fantastické prázdniny, jaké jste své dceři přichystala, tak to je naprosto skvělé!“ povzbudivě mi stiskla ruku na rozloučenou. 

„Díky,“ špitla jsem dojatě.

…....

„No, věřila bys tomu?“ podívala se na mě zdrceně Anna, poté co mi zevrubně vylíčila své drama posledních dní.

„Ne!“ vyrazila jsem ze sebe šokovaně. „To Pavla?“ zasyčela jsem nenávistně.

Anna váhavě pokrčila rameny. „Nebo si myslíš, že opravdu týrám své dítě?“ pohlédla na mě zoufale.

„Blázníš?!“ okřikla jsem jí. Neznala jsem obětavější matku. „To bysme pak ty děti musely týrat všechny,“ ujistila jsem jí.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že by byla tohohle schopná,“ zazoufala si Anna.

„Ženský jsou bestie!“ zamračila jsem se. „Prosím tě, a co jsi jí vůbec udělala tak hroznýho, že po tobě takhle jde?“

„Kdysi jsem si půjčila jejího chlapa,“ pokrčila Anna rameny, „ale vrátila jsem ho. Neporušenýho!“ dušovala se.

Zasmála jsem se. „Jsi bestie.“

„Ale vždyť skoro nic nebylo,“ ujišťovala mě Anna. „Malej flirt. Nic víc! Bohužel se to dozvěděla a udělala z komára velblouda.“

„No, zřejmě jsi ho nevrátila tak neporušenýho, jak si myslíš,“ ušklíbla jsem se.

„Plive na mě špínu a jed kudy chodí už několik let. Že jí to ještě baví. Naposledy sepisovala petici kvůli našemu psu, ale neměla lidi. Ale tohle?!“

„To je silnej kalibr!“ připustila jsem. „No, nakonec můžeš být ráda, že má tvoje dítě takovéhohle anděla strážného,“ zasmála jsem se.

„Jakože kdyby se opravdu něco stalo, že jí snad pomůže?“ Anna se suše zasmála. „Víš, co mi řekla Anetka? Že prý se bála, aby mě nezavřeli.“ Anna se na chvíli odmlčela. Pak tiše pokračovala. „Tak jsem se jí zeptala, jestli si myslí, že patřím do vězení. Řekla, že ne, objala mě a tři dny se mě nepustila. Byla tak vyděšená!“

„Víš, že si spolu lidi vyřizují účty, to chápu, ale proč to proboha dělají přes děti!“ zavyla jsem rozhořčeně.

„No a to ještě není všechno,“ pozdvihla Anna pobaveně obočí. „ Nedávno jsem už asi po sté učila Anetu hodiny, a když jsem nakonec rozčileně prohlásila, že je ostuda, že ještě skoro ve čvtrtý třídě neumí hodiny a že je proto nemyslitelné, aby šla sama ven, tedy dokuď se je nenaučí, tak se má dcera na mě pozorně podívala a prohlásila: Mami, ale tohle je týrání!“